ECLI:CZ:US:2015:3.US.3833.14.1
sp. zn. III. ÚS 3833/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti 1. R. H. a 2. M. M., obou zastoupených JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 32 Co 369/2014-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2014, stěžovatelé napadli shora označený rozsudek s tím, že jím byla porušena jejich základní práva i práva jejich nezletilého syna L. M., zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 5. 2014 č. j. 9 P 72/2012-40, vydaným ve věci nařízení výchovného opatření a ústavní výchovy nezletilého L. M. (řízení bylo zahájeno z moci úřední usnesením okresního soudu ze dne 23. 5. 2014 č. j. 9 P 72/2013-39), byl podle §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), jmenován opatrovníkem nezletilého Městský úřad Votice (dále jen "městský úřad").
3. K odvolání rodičů toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením jako "zcela správné" potvrdil. Krajský soud přitom odmítl námitku stěžovatelů, že by jmenování městského úřadu opatrovníkem nezletilého bránilo ustanovení §469 odst. 2 z. ř. s., neboť dané řízení nebylo zahájeno ani na návrh ani z podnětu uvedeného úřadu, protože ten podal jen návrh na nařízení předběžného opatření.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stanoví-li tak právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, což je právě projednávaná věc, nýbrž je zásadně
povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
7. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Usnesení o jmenování opatrovníka je jedno z řady rozhodnutí procesní povahy, vydávaných v průběhu soudního řízení, které se nijak nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv zaručených Listinou, a proto ústavní stížnost, směřující proti tomuto rozhodnutí (samotnému), nelze považovat za adekvátní prostředek ochrany stěžovatelů; k takovému zásahu zde může dojít až konečným rozhodnutím ve věci samé, tzn. ve věci nařízení výchovného opatření a ústavní výchovy u nezletilého syna stěžovatelů [viz také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1578/13 (http://nalus.usoud.cz)]. Protože toto řízení dosud nebylo skončeno (souběžně probíhalo též řízení o předběžném opatření ve stejné věci), mají stěžovatelé k dispozici zákonné prostředky, jak své námitky ohledně okolností jmenování opatrovníka uplatnit.
8. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
9. K tomu však pokládá za potřebné poznamenat, a to aniž by tím mínil jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, že pokud krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že dané řízení nebylo zahájeno (ani) z podnětu městského úřadu, není vyloučeno, že v době jeho rozhodování nebylo v soudním spise založeno podání ze dne 7. 4. 2014 č. j. 8647/2014/OSV-Trn (viz způsob číslování
listů - "4a" a "4b"), obsahující podnět městského úřadu okresnímu soudu k zahájení řízení o výchovném opatření, ve kterém vyslovil městský úřad názor, že nezletilého je nutné umístit ve středisku výchovné péče či diagnostickém ústavu (a to i přesto, že krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - bez bližšího vysvětlení - na svém závěru setrval). Nastala-li tato situace, nabízí se úvaha, zda by nebylo vhodné tuto otázku znovu otevřít (a k uvedené skutečnosti se vyjádřit) buď na základě nového návrhu stěžovatelů ve smyslu §469 odst. 2 z. ř. s., nebo by se jí okresní soud mohl zabývat na základě již podaného návrhu (viz č. l. 58 soudního spisu), pokud by samozřejmě shledal, že o něm dosud nebylo rozhodnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu