ECLI:CZ:US:2013:1.US.1578.13.1
sp. zn. I. ÚS 1578/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Živka Stojanoviče, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Daleckou, se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Jihomoravskou oblast, č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002 a proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Jihomoravskou oblast, č. j. 163426/2001-6371 ze dne 11. 2. 2002, o ustanovení opatrovníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Jihomoravskou oblast (dále jen "ČTÚ"), kterým byl zavázán k zaplacení dlužné částky 25.106 Kč a jímž mu byl ustanoven opatrovník.
V ústavní stížnosti uvádí, že věděl, že je proti němu vedeno exekuční řízení u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 107/2004, a to od ledna 2012, kdy pověřil advokáta JUDr. Pavla Omelku právním zastoupením v této věci. Stěžovatel však tvrdí, že nevěděl, na základě jakého exekučního titulu je toto řízení vedeno. Skutečnost, že exekuce na jeho majetek probíhá na základě rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002, se stěžovatel dozvěděl teprve prostřednictvím své nové právní zástupkyně poté, co tato právní zástupkyně nahlédla dne 21. 3. 2013 do spisu Okresního soudu ve Zlíně č. j. 23 Nc 107/2004. Následně dne 25. 4. 2013 stěžovatel, na základě své žádosti ze dne 11. 4. 2013, nahlédl do spisu ČTÚ sp. zn. 163426/2001-6371 a dozvěděl se, že dne 11. 2. 2002 ČTÚ vydal rozhodnutí č. j. 163426/2001-6371 o ustanovení opatrovníka.
Stěžovatel namítá vadnost doručení rozhodnutí ČTÚ. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002 mu nikdy nebylo doručeno a dozvěděl se o něm až nahlédnutím do spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 107/2004 prostřednictvím své právní zástupkyně dne 21. 3. 2013. O rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 11. 2. 2002 o ustanovení opatrovníka se stěžovatel dozvěděl až dne 25. 4. 2013.
Stěžovatel namítá, že mu ČTÚ jednak nesprávným doručováním, spočívajícím v nedostatečném zjištění pobytu stěžovatele a dále nesprávným rozhodnutím o ustanovení opatrovníka, odňal možnost jednat v řízení před ČTÚ a hájit svá práva v tomto řízení. Rozhodnutím ČTÚ byla stěžovateli jako opatrovník ustanovena zaměstnankyně tohoto úřadu, a to podle názoru stěžovatele pouze z formálních důvodů, pro účely doručování, neboť tento opatrovník neprovedl žádné podání, neodvolal se proti rozhodnutí, ani jinak nepostupoval ve správním řízení a nehájil v daném správním řízení zájmy stěžovatele.
Z obsahu napadeného rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002 vyplynulo, že ČTÚ tímto rozhodnutím vyhověl návrhu společnosti Eurotel Praha, spol. s. r. o., a rozhodl, že stěžovatel je, jako uživatel specifikované telefonní stanice, na základě §95 bod. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, povinen uhradit dlužnou cenu za poskytnuté komunikační služby.
ČTÚ v odůvodnění rozhodnutí č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002 uvedl, že stěžovatel byl o zahájení řízení vyrozuměn dopisem ze dne 14. 12. 2001 a současně mu byla dána možnost vyjádřit se k uváděným skutečnostem a podkladům rozhodnutí. V odůvodnění ČTÚ výslovně uvádí, že "dopis byl dlužníku navrhovatele doručen ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu. Dlužník navrhovatele byl o uložení této písemnosti dodávací poštou vyrozuměn, písemnost si v úložní době nevyzvedl." Z odůvodnění, následného rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 11. 2. 2002 o ustanovení opatrovníka, vyplývá, že shora uvedené rozhodnutí ČTÚ č. j. 163426/2001-6371 ze dne 31. 1. 2002, které bylo zasláno na poslední známou adresu dlužníka, se vrátilo správnímu orgánu zpět s poznámkou pošty "odstěhován bez udání adresy" a vzhledem k tomu, že se ČTÚ nepodařilo v rámci jemu dostupných možností zjistit aktuální adresu bydliště stěžovatele, byl mu ve smyslu §16 odst. 2 správního řádu ustanoven opatrovník.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; posuzoval, zda byla dodržena lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvého stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost přípustná (např. sp. zn. II. ÚS 1090/07, sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. I. ÚS 3267/07 a sp. zn. II. ÚS 1090/07, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jiná je ovšem situace, co se týče posouzení včasného podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Nebylo-li stěžovateli nikdy předmětné rozhodnutí doručeno, je dnem, rozhodným pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), den, kdy se stěžovatel o existenci napadeného rozhodnutí poprvé dověděl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se o existenci vykonatelného rozhodnutí dověděl poprvé až dne 21. 3. 2013 nahlédnutím do spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 107/2004 prostřednictvím své právní zástupkyně. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Zlínského okresního soudu, však vyplývá, že v daném případě se o existenci napadeného rozhodnutí ČTÚ stěžovatel poprvé dověděl zcela jistě již 5. 1. 2012, neboť tohoto dne si osobně vyzvedl uloženou zásilku, kterou bylo usnesení Okresního soud ve Zlíně ze dne 10. března 2004, č. j. 23 Nc 107/2004-5, o nařízení exekuce, v jehož výroku bylo napadeného rozhodnutí ČTÚ označeno jako vykonatelný titul (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/03 ze dne 1. 4. 2004). Následně stěžovatel dne 9. 1. 2012 zmocnil advokáta JUDr. Pavla Omelku mimo jiné k nahlédnutí do spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 107/2004. Z úředního záznamu o nahlížení do uvedeného spisu pak vyplývá, že dne 9. 1. 2012 do daného spisu nahlédl JUDr. Pavel Omelka jako zástupce stěžovatele, a také stěžovatel osobně (jeho totožnost byla ověřena dle cestovního pasu č. ZC 019373).
Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí ČTÚ tak začala běžet dnem 5. 1. 2012 a nejpozději dne 9. 1. 2012. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě až dne 15. 5. 2013 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Dvouměsíční lhůta obsažená v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu z důvodu opožděnosti. Ústavní přezkum napadeného rozhodnutí ČTÚ je proto vyloučen, neboť lhůtu k podání ústavní stížnosti stanovenou zákonem nelze prodloužit ani prominout.
K ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ČTÚ ze dne 11. 2. 2002, č. j. 163426/2001-6371, kterým ČTÚ ustanovil stěžovateli procesního opatrovníka, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nepovažuje za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť jde o rozhodnutí procesní povahy, které se nijak nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv zaručených Listinou. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je zaručeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud proto ústavní stížnost, směřující proti usnesení ze dne 11. 2. 2002, č. j. 163426/2001-6371, odmítl, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z důvodu její nepřípustnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu