ECLI:CZ:US:2015:3.US.3868.14.1
sp. zn. III. ÚS 3868/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vojtěcha Chaloupky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4,186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. října 2013 č. j. 12C 198/2011-144, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014 č. j. 69 Co 25/2014-181 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 30 Cdo 2510/2014-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu o zaplacení částky 4 225 776,40 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kdy od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí do jeho provedení uběhla lhůta 7 let.
Stěžovatel se v žalobě domáhal uhrazení výše zmíněné částky, která zahrnovala jednotlivé dílčí nároky, a to 1 926,40 Kč z titulu majetkové újmy na nákladech řízení vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. V 21715/2001 (nárok 1), dále 74 161 Kč na úhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 574/2003 (nárok 2), dále náhradu majetkové újmy za období od r. 1996 do r. 2011, a to ztrátu na výdělku při živnostenské činnosti - úschova movitých věcí za dvě parkovací stání ve výši 342 000 Kč (nárok 3) a náhradu majetkové újmy za ztrátu vlastnického práva k blíže v žalobě specifikovaným pozemkům, včetně jejich součástí v celkové výši 3 807 689 Kč (nárok 4). Soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by mu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, které mělo trpět vadami a nečinností při vydávání správního rozhodnutí, vznikla jakákoliv majetková škoda. Stěžovatel neunesl břemeno důkazní a zčásti břemeno tvrzení.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl odvolání ohledně nároku 1 - částky 1 926,40 Kč, neboť šlo o nárok, ohledně něhož není odvolání přípustné, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 4 223 850 Kč (nároky 2 - 4). Odvolací soud zrekapituloval, že žaloba byla zamítnuta pro neunesení povinnosti tvrzení a důkazní na straně stěžovatele, a to pokud jde škodu, resp. její výši, která měla stěžovateli v jednotlivých položkách (nárocích) vzniknout, aniž by se soud zabýval ostatními zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti. Odvolací soud se však s uvedeným závěrem ztotožnil pouze ve vztahu k nároku 3. Ve vztahu k nárokům 2 a 4 odvolací soud zopakoval dokazování, avšak dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a pochybením státu. Podle soudu bez ohledu na okolnost, zda katastrální úřad porušil svou nečinností zákonnou povinnost (tedy vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a současně při odhlédnutí od případného vzniku (a výše) škody na straně stěžovatele, nelze mezi tvrzeným protiprávním jednáním katastrálního úřadu a vznikem škody "za ztrátu vlastnického práva" (nárok 4) shledat příčinnou souvislost. Přímou příčinou (důvodem), pro který nemohl být dokončen proces nabytí vlastnického práva, nebyla vlastní nečinnost katastrálního úřadu, ale existence předběžného opatření (nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11.2001, č. j. 10 Nc 2828/2001-5), které zakazovalo dispozici O. Chaloupkové (vedle stěžovatele další navrhovatelka na provedení vkladu do katastru nemovitostí). Takto nařízené předběžné opatření přitom nebylo přímým důsledkem nečinnosti katastrálního úřadu, nýbrž skutečností na této nečinnosti nezávislou. Z těchto důvodů nelze podle soudu na straně stěžovatele hovořit o odpovědnosti za případnou škodu, když chybí jeden ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním katastrálního úřadu (nečinností) a vznikem (případné) škody na straně stěžovatele. Ve vztahu k nároku 2 (náklady soudního řízení) soud uzavřel, že bezprostřední příčinou vzniku těchto nákladů řízení bylo podání vylučovací žaloby ze strany stěžovatele, resp. příkaz soudního exekutora v důsledku nařízené exekuce. Žádná z těchto skutečností nebyla důsledkem nečinnosti katastrálního úřadu v řízení o návrhu stěžovatele.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť nebyl dán žádný z dovolacích důvodů.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel připomíná znění čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Ústavy a uvádí, že z pojmu právního státu vyplývá i povinnost státu zabezpečit kromě zákonnosti i právní jistotu v právních vztazích vytvářených mezi občany v běžném životě a zejména při rozhodování orgánů veřejné moci. Právní jistota ve vztahu k rozhodování orgánů veřejné moci spočívá především ve skutečnosti, že tyto orgány nemohou rozhodovat svévolně, ale řídí-li se platným právem a řídí-li se platným právem i občané, lze jejich rozhodnutí do jisté míry předvídat. Demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana by měl rovněž respektovat obecné zásady právní, které tvoří páteř celého demokratického systému. Stěžovatel uvádí, že soudní praxe standardně náhrady v obdobných řízeních, jako je řízení ve věci stěžovatele, přiznává.
V rozhodnutích napadených ústavní stížností však nebyla stěžovateli náhrada škody přiznána vůbec a soudy tak porušily princip rovnosti před zákonem, který je stanoven v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tato zásada byla porušena i v délce řízení, kdy lhůta pro vklad do katastru dle správního řádu byla 30 dní a mohla být v odůvodněných případech prodloužena na 90 dní. Zde však zápis trval několik let. Toto soudy v napadených rozhodnutích dle stěžovatele vůbec nezohlednily.
Stěžovatel dále tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, když uvádí, že je zde "otázka, zda předmětné soudy jednaly nestranně a nezávisle, pokud nebyla přiznána vůbec žádná náhrada škody a nemajetkové újmy, ačkoliv zjevně došlo k průtahům v řízení ve zcela neomluvitelném rozsahu". Dále tvrdí porušení čl. 36 odst. 3 Listiny s tím, že "bylo dotčeno řádné právo stěžovatele na náhradu škody v plné výši". Stěžovatel dále namítá, že nezákonným a nesprávným postupem katastrálního úřadu došlo k výraznému a nedůvodnému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví, že vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Stěžovatel byl omezen na svých vlastnických právech po dobu více jak sedmi let, přičemž se nejednalo o zájem veřejný a navíc mu nebyla poskytnuta za toto omezení náhrada.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po zhodnocení obsahu všech napadených rozhodnutí nelze stěžovateli přisvědčit, že by jimi byla jakkoli porušena jeho ústavně zaručená práva.
Pokud jde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, není z tvrzení stěžovatele zřejmé, v čem došlo k porušení práva na přístup k soudu, resp. v čem by měla být zpochybněna nezávislost a nestrannost rozhodujících soudů, resp. obecně právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v zásadě tvrdí, že došlo-li k průtahům při vkladu do katastru nemovitostí v rámci konkrétního řízení, představuje neúspěch ve sporu o náhradu škody za nesprávný úřední postup automaticky porušení ústavních práv stěžovatele. Z uvedeného pak dovozuje též porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 11 Listiny. Tomuto závěru však nelze bez dalšího přisvědčit, neboť je nutno zkoumat, co bylo důvodem neúspěchu žaloby před obecnými soudy.
Obecné soudy nijak nezpochybnily existenci ústavně zaručeného práva na náhradu škody, pouze jasně v rozhodnutích vyložily, že v případě stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody, neboť u dvou nároků stěžovatel nedoložil, že mu majetková újma vznikla, u dalších dvou pak nebylo prokázáno, že majetková újma byla důsledkem nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu. Odvolací soud absenci příčinné souvislosti podrobně v odůvodnění vyložil, stěžovatel ostatně proti uvedeným závěrům žádné konkrétní námitky nevznáší a ani Ústavní soud v uvedených závěrech neshledává jakýkoli problematický aspekt.
Stejně tak stěžovatel nevznáší jakékoli námitky vůči průběhu procesu před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí napadá a dotčení práva na spravedlivý proces zakládá pouze na nesouhlasu s výsledkem řízení. Tvrzení stěžovatele o porušení principu právního státu či principu rovnosti tím, že "soudní praxe standardně náhrady v obdobných řízeních přiznává" není v ústavní stížnosti nijak blíže rozvedeno ani zdůvodněno. Navíc však platí opak, tedy že soudní praxe nemůže přiznat nárok na náhradu škody v situaci, kdy buď není prokázána majetková újma, nebo není dána příčinná souvislost mezi majetkovou újmou a nesprávným úředním postupem. Z čeho pak dovozuje stěžovatel nárok na úspěch v předmětném řízení, není z ústavní stížnosti opět zřejmé. Případná nemajetková újma způsobená průtahy v řízení nebyla předmětem řízení před obecnými soudy.
Není taktéž zřejmé, v čem došlo k tvrzenému porušení ústavního práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Zda mělo dojít k porušení tohoto práva v řízení před soudy, k čemuž však stěžovatel nepředkládá žádaný argument, nebo zda měla být rovnost účastníků řízení porušena v řízení před katastrálním úřadem. Z tvrzení stěžovatele lze dovodit, že argument nerovnosti účastníků řízení váže spíše na druhý případ, tedy na srovnání délky řízení v běžných případech a délky řízení v případě stěžovatele. Pak ale jde ve své podstatě opět o námitku nepřiměřené délky konkrétního řízení, tedy o tvrzení, že nepřiměřená délka řízení při vkladu do katastru nemovitostí představuje nesprávný úřední postup. Což však není otázka nijak sporná, ani ze strany obecných soudů nijak zpochybňována. Tvrzení stěžovatele, že soudy "nezohlednily" nepřiměřenou délku řízení před katastrálním úřadem, je v rozporu s obsahem všech napadených rozhodnutí, neboť soudy nijak nepopírají skutečnost, že k nepřiměřené délce řízení došlo. Stěžovatel však před obecnými soudy neuspěl z jiných důvodů, nikoli proto, že by nevycházely ze skutečnosti, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ve vztahu k nároku 1 a 3 nebyla prokázána výše majetkové újmy, ve vztahu k nárokům 2 a 4 pak příčinou tvrzené majetkové újmy na straně stěžovatele nebyl nesprávný úřední postup, ale jiná skutečnost, soudy dostatečně popsaná.
Z uvedeného důvodu jsou neopodstatněné i námitky ve vztahu k porušení majetkových práv dle čl. 11 Listiny, neboť každý, komu majetková újma nesprávným úředním postupem vznikla, se může domáhat řádným postupem po státu náhrady škody, čímž jsou majetková práva každého subjektu, potencionálně dotčeného nesprávným úředním postupem, chráněna v dostatečné míře.
V řízení o náhradě škody byla soudní ochrana stěžovateli poskytnuta, o jeho nároku bylo dle stanovených procesních pravidel rozhodnuto, obecné soudy však nedospěly k závěru o oprávněnosti nároku stěžovatele. Závěry soudů o neprokázání majetkové újmy u dvou nároků a o neexistenci příčinné souvislosti u dalších dvou nároků stěžovatel v ústavní stížnosti nijak věcně nezpochybňuje, naopak akcentuje údajné nezohlednění nepřiměřené délky řízení, což je však, jak bylo shora uvedeno, v rozporu s obsahem napadených rozhodnutí.
Stejně tak stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nenapadá ve vztahu k tvrzenému dotčení čl. 36 odst. 1 Listiny procesní postup soudů, pouze velmi povšechným shora rekapitulovaným odkazem na ustanovení Ústavy a Listiny namítá zásah do svých ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu