ECLI:CZ:US:2015:3.US.3888.14.1
sp. zn. III. ÚS 3888/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, v substituci JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34, ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 a ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, 120 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci pokuty uložené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada" případně "žalovaná") podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysílání"), byla porušena její ústavně zaručená základní práva na ochranu majetku dle čl. 11, na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a na vyjádření k provedenému dokazování dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na včasné seznámení s podstatou a důvody vznesených obvinění dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tato rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka uvedla, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 a ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, ústavní stížností napadá z procesní opatrnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 6. 2011 rozhodnutím č. j. LOJ/2259/2011 Rada podle §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, jehož se měla dopustit tím, že odvysílala obchodní sdělení sponzora Herbamedicus dne 6. 9. 2009 na programu televize Prima, které obsahovalo reklamní prvky, nebylo nikterak odděleno od ostatních částí programu, jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Dne 20. 9. 2013 rozsudkem č. j. 3 A 195/2011-188 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí Rady ze dne 28. 6. 2011 č. j. LOJ/2259/2011, zamítl. Správní soud ve věci rozhodoval již potřetí, neboť jeho předchozí dva rozsudky byly na základě kasačních stížností žalované resp. žalobkyně zrušeny v záhlaví citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, resp. ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31, z důvodu nesprávného právního posouzení a nepřezkoumatelnosti.
Dne 30. 9. 2014 rozsudkem č. j. 6 As 155/2013-34 kasační soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 3 A 195/2011-188 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že "napadeným rozsudkem" (zřejmě měla na mysli rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34) byla porušena její základní práva, a to právo na spravedlivý proces, ústavní princip nulla poena sine lege, právo na obhajobu ve správním řízení a právo vyjádřit se k provedeným důkazům.
K porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny mělo dojít svévolným nepoložením předběžné otázky kasačním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čehož se naposledy domáhala v kasační stížnosti proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 3 A 195/2011-188.
K porušení základního práva podle 39 Listiny, zaručujícího být stíhán jen pro jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem, podle stěžovatelky došlo ve správním řízení a v navazujícím řízení před správním soudem a kasačním soudem. Stěžovatelka citovala a komentovala právní závěry v její věci rozhodujících obecných soudů, poukázala na judikaturu kasačního soudu i Ústavního soudu k čl. 39 Listiny, i názory odborné veřejnosti ve vztahu ke správnímu trestání, a tvrdila, že skutková podstata daného správního deliktu nebyla vymezena natolik přesně, aby bylo možné považovat její zákonné vymezení za dostatečně určité a splňující požadavek předvídatelnosti.
V rámci tvrzení o porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, zaručujícího právo obviněného být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, stěžovatelka poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 7. 2000 ve věci Mattoccia proti Itálii, stížnost č. 23969/94, a tvrdila, že v celém průběhu řízení jí nebyla sdělena podstata obvinění, které vůči ní bylo vzneseno; byla pouze vyrozuměna o tom, že předmětem řízení je možné porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání pořadem (spotem), který byl označen. Měla však pochybnost, zda je jí kladeno za vinu odvysílání reklamy neoddělené nebo reklamy obtížně rozpoznatelné, a proto vznesla k Radě dotaz stran povahy obvinění, který zůstal nezodpovězen. Stěžovatelka se tak nemohla soustředit na podstatu věci a svoji obhajobu byla nucena budovat tak, že toliko odhadovala možná stanoviska Rady.
Právo na spravedlivý proces měl kasační soud porušit tím, že přehodnotil skutková zjištění správního soudu, aniž ve věci nařídil jednání, při kterém by za přítomnosti účastníků řízení sám provedl důkaz zhlédnutím spotu a následně tento provedený důkaz vyhodnotil; tím prý kasační soud porušil "zásadu přímosti", v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) a ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12. Pokud měl kasační soud v úmyslu přehodnotit výsledky dokazování provedeného správním soudem, bylo prý jeho povinností nařídit ve věci ústní jednání, důkaz při něm provést a poskytnout účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se k provedenému dokazování vyjádřili.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížností napadené zrušovací rozsudky kasačního soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28, a ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31, nebyly konečnými rozhodnutími ve věci, což je zpravidla důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; s ohledem na ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., a judikaturu kasačního soudu k němu, zmíněnou v bodě 13 výše citovaného rozsudku kasačního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56), Ústavní soud považoval ústavní stížnost za projednatelnou i v této části.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny nepředložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny kasačním soudem, který dle jejího přesvědčení svévolně nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Ústavní soud připomíná závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), dle nichž Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování EU nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces (a to zejména v případě, kdy rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva), pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněné též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).
V projednávaném případě kasační soud již v bodě 21 svého rozsudku ze dne 30. 5. 2012 č. j. 6 As 1/2012-28 uvedl, že zdůvodnění, proč správní soud nevyhověl návrhu na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, považoval za dostatečné. Obdobně kasační soud v bodě 26 napadeného rozsudku ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31 uvedl, proč neshledal v dané věci důvod k položení předběžné otázky. V bodě 10 svého rozsudku ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34 kasační soud uvedl, že výtky týkající se možnosti předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie byly nepřípustné s ohledem na jejich posouzení v předchozích jeho rozsudcích, na které odkázal.
Ústavní soud nemá, co by z ústavněprávního hlediska těmto závěrům obecných soudů vytknul.
K tvrzení o porušení čl. 39 Listiny
K porušení základního práva podle 39 Listiny, zaručujícího být stíhán jen pro jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem, podle stěžovatelky došlo ve správním řízení a v navazujícím řízení před správním soudem a kasačním soudem. Stěžovatelka citovala a komentovala právní závěry v její věci rozhodujících obecných soudů, poukázala na judikaturu kasačního soudu i Ústavního soudu k čl. 39 Listiny, i názory odborné veřejnosti ve vztahu ke správnímu trestání, a tvrdila, že skutková podstata daného správního deliktu nebyla vymezena natolik přesně, aby bylo možné považovat její zákonné vymezení za dostatečně určité a splňující požadavek předvídatelnosti.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že uložení pokuty Radou podle §60 zákona o vysílání lze považovat za rozhodnutí o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 211/06, dostupné, stejně jako jeho další zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz) v otázce formulace skutkových podstat trestných činů akceptoval rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, dle níž ustanovení zákonů musí být natolik určitá, aby umožnila jednotlivci regulovat své chování a tudíž i předvídat, zda určitým chováním mohou zákon porušit. "Předvídatelnost" je tak jedním z požadavků obsažených v pojmu "stanoveno zákonem" použitého v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Pravidlo chování nemůže být považováno za "zákon", pokud není formulováno s dostatečnou přesností, aby umožňovalo účastníkům - je-li to potřebné, s náležitou radou odborníka - předpokládat, do stupně, který je za daných okolností rozumný, důsledky, které předmětné jednání může mít [viz rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 3. 1988 ve věci Olsson proti Švédsku (No. 1), stížnost č. 10465/83, odst. 61(a), dostupný, stejně jako další rozhodnutí zde uvedená, v databázi HUDOC na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva].
Evropský soud nicméně již zdůraznil nemožnost dosáhnout absolutní přesnosti při tvorbě zákonů, zejména v oblastech, v nichž se situace mění v závislosti na panujících názorech společnosti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1985 ve věci Barthold proti Německu, stížnost č. 8734/1985, odst. 47). Potřeba vyhnout se nadměrné rigiditě a udržet krok s měnícími se okolnostmi znamená, že četnými zákony jsou nevyhnutelně formulovány pojmy, které ve větším či menším rozsahu jsou neurčité.
Shora citovaná ustanovení zákona o vysílání do této kategorie dle přesvědčení Ústavního soudu spadají. Ústavní soud je proto toho názoru, že ustanovení zákona o vysílání, dle nichž byla stěžovatelce uložena pokuta, kritérium předvídatelnosti splňují, a jsou tedy ústavně konformní. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že odsouzení stěžovatelů bylo "stanoveno zákonem" ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
K tvrzení o porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy
Stěžovatelka tvrdila, jak bylo poznamenáno již výše, že v celém průběhu řízení jí nebyla sdělena podstata obvinění, které vůči ní bylo vzneseno; byla pouze vyrozuměna o tom, že předmětem řízení je možné porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání pořadem (spotem), který byl označen. Nemohla prý se proto soustředit na podstatu věci a svoji obhajobu byla nucena budovat tak, že toliko odhadovala možná stanoviska Rady. Poukázala na článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, dle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
Jak bylo poznamenáno již výše, uložení pokuty stěžovatelce podle §60 zákona o vysílání lze považovat za rozhodnutí o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z čehož plyne, že se na ni vztahují nejen obecné záruky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale též zvláštní záruky spravedlivého procesu garantované v odst. 3 tohoto článku. Jak ovšem plyne např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 5. 2010 ve věci Kammerer proti Rakousku (stížnost č. 32435/06, odst. 26 a násl.) - záruky trestního řízení obsažené v článku 6 Úmluvy nejsou absolutní, a lze je aplikovat diferencovaně v závislosti na stupni a povaze újmy hrozící v důsledku trestního obvinění, i když článek 6 Úmluvy nediferencuje záruky pro řízení o závažných deliktech a pro řízení o méně závažných deliktech. Oznámení o zahájení řízení o správním deliktu nemusí mít vždy stejnou relevanci jako sdělení obvinění podle trestního řádu, nicméně i ono musí být učiněno tak, aby umožnilo efektivně využít základního práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy. V této souvislosti nutno poznamenat, že článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména však z procesní aktivity stěžovatelky v průběhu celého řízení, je zřejmé, že stěžovatelka byla dostatečně seznámena s podstatou a důvody obvinění proti ní, a využila možnosti se účinně bránit. Ústavní soud proto neshledal porušení článku 6 odst. 3 písm. b) Ústavy.
K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy
Právo na spravedlivý proces měl kasační soud porušit tím, že přehodnotil skutková zjištění správního soudu, aniž ve věci nařídil jednání, při kterém by za přítomnosti účastníků řízení sám provedl důkaz zhlédnutím spotu a následně tento provedený důkaz vyhodnotil; tím prý kasační soud porušil "zásadu přímosti", v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) a ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12. Pokud měl kasační soud v úmyslu přehodnotit výsledky dokazování provedeného správním soudem, bylo prý jeho povinností nařídit ve věci ústní jednání, důkaz při něm provést a poskytnout účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se k provedenému dokazování vyjádřili.
Tyto námitkami stěžovatelka zřejmě směřovala proti (druhému) zrušovacímu rozsudku kasačního soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 6 As 66/2012-31, a tudíž je měla uplatnit především ve své kasační stížnosti proti rozsudku správního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 3 A 195/2011-188. Z ústavní stížnosti, ani zamítavého rozsudku kasačního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 As 155/2013-34, v tomto směru nic neplyne, a proto k této námitce nelze pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva přihlédnout.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že správní soud i kasační soud dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky, resp. jejích kasačních stížnostech, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž mohla stěžovatelka předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu