ECLI:CZ:US:2015:3.US.3901.14.1
sp. zn. III. ÚS 3901/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014, č. j. 5 Tdo 694/2014-29, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2014 č. j. 55 To 287/2013-960 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 4. 2013 č. j. 4 T 83/2012-903, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 4. 2013 č. j. 4 T 83/2012-903 uznána vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
Uvedeného přečinu se dopustila za pomoci dalších dvou obviněných (zkráceně řečeno) tím, že v rámci občanskoprávního řízení, vedeného Okresním soudem Přerov pod sp. zn. 15 C 80/2010 ohledně žalob týkajících se částek 2.515.196,52 Kč a 1.769.652,- Kč s příslušenstvím, podaných poškozenou společností Démos trade, a. s. vůči obviněné, uvedla tato ve svých vyjádřeních k žalobám, že žalované pohledávky byly uspokojeny v plné výši na základě jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 21. 2. 2007 a dohody o vypořádání vzájemných pohledávek a závazků ze dne 14. 11. 2007. V průběhu celého řízení obviněná tvrdila, že dne 27. 2. 2007 měla být na její osobu ze strany společnosti RV 33, spol. s r. o., převedena vlastní směnka v nominální hodnotě 4 miliony Kč vystavená poškozenou společností na řad společnosti RV 33, spol. s r. o., kterou obviněná následně použila k započtení vůči pohledávce poškozené společnosti. Zbytek dlužné částky měl být podle tvrzení obviněné uhrazen v hotovosti, přičemž dohodu o vypořádání vzájemných pohledávek a závazků měl jejím jménem na základě plné moci uzavřít její manžel, obviněný M. B. Tohoto jednání se obviněná dopustila s vědomím, že poškozená společnost nikdy nevystavila směnku na řad společnosti RV 33, spol. s r. o., nikdy vůči ní neměla závazek 4 miliony Kč a taková směnka nikdy nebyla na obviněnou převedena; nikdy také nedošlo k jednání ze dne 14. 11. 2017 a k uzavření dohody o vzájemném zápočtu, ani k úhradě částky 284.848,52 Kč.
Za shora uvedený trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. 1. 2014 č. j. 55 To 287/2013-960 tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 694/2014-29 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že postupem soudů jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť soudy při posuzování její viny dospěly k nesprávným právním závěrům a rozhodly nezákonně. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutková tvrzení vyjádřená ve výrokové části napadených rozhodnutí neodpovídají reálné důkazní situaci, která byla v řízení zjištěna. Dále je přesvědčena, že soudy nevyhodnotily provedené důkazy správně, v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů. Nerespektovaly podle jejího názoru ani zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatelka tvrdí, že soudy nevyvrátily její obhajobu stran neexistence úmyslného zavinění stíhaného trestného činu, která byla podpořena výpovědí spoluobviněného M. B. a dalšími provedenými důkazy. Domnívá se, že soudy měly v jejím případě aplikovat ustanovení §18 odst. 1 trestního zákoníku o skutkovém omylu. V rámci trestního řízení prý nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by svědčil o tom, že závěry soudů jsou správné; naopak řada důkazů svědčila ve prospěch stěžovatelky. Podle jejího mínění nebylo v rámci řízení nijak prokázáno, že nechala dohodou o vypořádání pohledávek a závazků ze dne 14. 11. 2007 jako falzifikát vytvořit či že by se na jejím vytvoření jakkoliv podílela. K uzavření dohody dala plnou moc svému manželovi a neměla důvod k pochybnostem o její platnosti.
Stěžovatelka považuje rozhodnutí obecných soudů za nedostatečně odůvodněná, přičemž se domnívá, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
IV.
Ústavní soud se seznámil s argumenty stěžovatelky a s obsahem napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat důkazní postup orgánů činných v trestním řízení, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů rovněž nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že hodnocení samotného obsahu důkazů, jakož i jeho zákonnosti, je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V.
Podstatou argumentace stěžovatelky je obecná polemika se skutkovými zjištěními trestních soudů, přičemž konkrétní námitky představují opakování obhajoby, kterou stěžovatelka uplatnila v rámci předcházejícího trestního řízení a s níž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další instance, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávané věci naplnily všechny podmínky, které jsou z ústavněprávního hlediska kladeny na dokazování v trestním řízení, a proto zde neshledává prostor pro svůj kasační zásah. Obecné soudy v prvé řadě náležitě zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům o vině obviněné, přičemž věnovaly dostatečnou pozornost všem skutečnostem rozhodným pro naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Rozhodnutí o vině bylo opřeno zejména o řadu svědeckých výpovědí, listinné důkazy i znalecká zkoumání. Úvahy obecných soudů jsou z pohledu Ústavního soudu dostatečně přesvědčivé a logicky ucelené; nelze proto spatřovat jakékoliv pochybení při hodnocení důkazů ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ze skutkových zjištění pak obecné soudy vyvodily odpovídající právní závěry, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud neshledal důvod zpochybnit závěr obecných soudů stran existence úmyslného zavinění na straně stěžovatelky. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s její obhajobou, když mimo jiné konstatoval, že to byla právě ona, kdo byl účastníkem civilního řízení jako žalovaná strana a proto také odpovídala za podání a stanoviska předložená v tomto řízení. Lze souhlasit s názorem jmenovaného soudu, podle nějž se za zjištěných skutkových okolností stěžovatelka nemohla vyvinit tvrzením své neangažovanosti při vytváření předmětných dokumentů a jejich pouhým pasivním převzetím s presumpcí správnosti, platnosti a souladnosti s právem. Jelikož obecné soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr o tom, že stěžovatelka věděla o všech rozhodných okolnostech, nelze než potvrdit jejich postup, spočívající v odmítnutí stěžovatelčiny námitky stran skutkového omylu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve shora označené věci nezasáhly do základních práv stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu