ECLI:CZ:US:2015:3.US.3913.14.1
sp. zn. III. ÚS 3913/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem Litoměřice, Nerudova 34, IČ 71201122, zastoupené Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, AK se sídlem Praha 10, Na Kovárně 472/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014 č. j. 5 As 6/2013-97, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 14. 12. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem v Litoměřicích (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti ve věci stavebního povolení pro stavbu "Soubor staveb Dálnice D8, dílčí část stavby 0805 Lovosice - Řehlovice, část A - trasa dálnice a část F - tunel Radejčín."
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 12. 2011 rozhodnutím č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011, Městský úřad Lovosice (dále jen "stavební úřad") ve spojeném územním a stavebním řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy účinném znění, a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, k žádosti Ředitelství silnic a dálnic České republiky, se sídlem v Praze, rozhodl o umístění (výrok A) a povolení (výrok B) stavby ve výroku blíže specifikovaného souboru staveb dálnice D8.
Dne 20. 4. 2012 rozhodnutím č. j. 82/UPS/2012-20 Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "žalovaný") odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Dne 24. 7. 2012 rozsudkem č. j. 40 A 3/2012-217 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") na základě žaloby žalobkyně rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2012 č. j. 82/UPS/2012-20 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Dne 14. 8. 2012 rozhodnutím č. j. 82/UPS/2012-42 žalovaný výrokem A zamítl odvolání žalobkyně proti výroku A rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011, a napadený výrok A (o umístění stavby) potvrdil, výrokem B zamítl odvolání žalobkyně proti výroku B rozhodnutí stavebního úřadu a napadený výrok B (o povolení stavby) potvrdil.
Dne 20. 12. 2012 rozsudkem č. j. 40 A 4/2012-238 správní soud o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2012 č. j. 82/UPS/2012-42 rozhodl (mimo jiné) tak, že žalobu v části napadající výrok B rozhodnutí žalovaného zamítl (výrok II).
Dne 10. 10. 2014 rozsudkem č. j. 5 As 6/2013-97 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti, kterou žalobkyně napadla výlučně výrok II rozsudku správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 40 A 4/2012-238 - poté, co řízení přerušil, aby vyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 1 As 176/2012-130 - rozhodl tak, že v řízení se pokračuje (výrok I), kasační stížnost zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení osob zúčastněných na řízení (výrok IV). Kasační soud dospěl k závěru, že kasační stížnost ve svém celku nebyla důvodná.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala skutkový stav, zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že postupem kasačního soudu, uplatňujícího restriktivně formalistický přístup, jí byla odepřena spravedlnost. Polemizovala s právními závěry kasačního soudu ve vztahu k rozhodnutí o povolení stavby dálnice přes CHKO České středohoří a tvrdila, že stanovisko SEA (posouzení vlivu koncepce na životní prostředí) ze dne 20. 4. 1995, předurčující výběr varianty koridoru dálnice D8-0805, a stanovisko EIA (hodnocení vlivů stavby dálnice na životní prostředí) ze dne 15. 11. 1996, jehož důsledkem byl výběr varianty trasy této dálnice v rámci jejího předem nezákonně "předvybraného" koridoru, byly podklady nejen pro územní rozhodnutí o umístění stavby dálnice D8, ale i rozhodnutí o povolení stavby dálnice, resp. dílčích staveb jejích částí.
Stěžovatelka poukázala na požadavky a závazky plynoucí pro Českou republiku z tzv. Aarhurské úmluvy (publikované pod č. 124/2004 Sb.m.s.), poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropské unie k citované úmluvě, a polemizovala s právními závěry kasačního soudu v napadeném rozsudku. Tvrdila, že v důsledku výkladu obecných soudů, podle něhož v žalobě proti stavebnímu povolení nelze uplatnit námitky týkající se nezákonného postupu při posouzení vlivu stavby dálnice D8-0805 na životní prostředí, bylo zasaženo do ústavně zaručeného právo přímo se podílet na správě věcí veřejných dle čl. 31 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka podrobně popsala, v čem spatřuje věcnou podstatu tvrzeného zásahu do základních práv a opakovala, že aplikace a interpretace právních předpisů kasačním soudem byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a trpí přepjatým formalismem. Závěrem opakovala svá tvrzení, že zrušení územního rozhodnutí z důvodu vadnosti EIA musí vždy způsobovat i zrušení navazujícího stavebního povolení, jinak není naplněn požadavek Aarhurské úmluvy a směrnice EIA na efektivní účast dotčené veřejnosti v procesu EIA, ani na efektivní a rychlou soudní ochranu. V jejím případě však poskytnutá soudní ochrana neměla žádný reálný, právní ani morální vliv na skutečnost, že se daná stavba, bez řádného a zákonného zhodnocení vlivů na životní prostředí a bez pravomocných územních rozhodnutí, dokončuje, jakoby byla bezvadná, ačkoliv se nachází na území CHKO. V důsledku toho kasační soud svým rozsudkem prý porušil čl. 36 ve spojení s čl. 35 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky a její polemika s právním posouzením její věci kasačním soudem, který dle jejího názoru uplatnil "přepjatý restriktivně formalistický přístup", čím jí "odepřel spravedlnost." Stěžovatelka tvrdila, že tím byla porušena základní práva přímo se podílet na správě věcí veřejných dle čl. 21 odst. 1, na spravedlivý proces dle čl. 36 a na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Tvrzení o porušení politického práva dle čl. 21 odst. 1 Listiny, dle něhož občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, stěžovatelka nedoplnila jakoukoliv bližší ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud je toho názoru, že toto právo bylo naplněno již přiznáním aktivní legitimace stěžovatelky k podání správní žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2012 č. j. 82/UPS/2012-42, aniž by jí zaručovalo jakýkoliv příznivý výsledek řízení o správní žalobě.
Stěžovatelka se dále dovolávala práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, přičemž jeho porušení zřejmě spatřovala v právním posouzení její věci kasačním soudem, s nímž nesouhlasila. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury Evropskému soudu pro lidská práva zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné.
Ústavní soud je toho názoru, že výše uvedené závěry Evropského soudu pro lidská práva lze aplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Tvrzení o porušení základního práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje právo na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, stěžovatelka nedoplnila samostatnou argumentací. Ústavní soud z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí neshledal žádné náznaky porušení práv stěžovatelky zaručených citovanými články Listiny resp. Úmluvy.
Kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudil jednotlivé stížnostní body obsažené v kasační stížnosti, a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Toto rozhodnutí bylo přijato v řízení, v němž byla stěžovatelka právně zastoupena a mohla realizovat svá procesní práva. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem v rozhodnutích o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu