ECLI:CZ:US:2015:3.US.417.15.1
sp. zn. III. ÚS 417/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Petra Konečného, insolvenčního správce se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, zastoupeného Mgr. Janou Juříčkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci "patrně z listopadu 2014" č. j. KSOS 33 INS 4864/2014, 3 VSOL 819/2014-B-19 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2014 č. j. KSOS 33 INS 4864/2014-B-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro tvrzená porušení ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i předpisů práva EU - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Krajský soud v Ostravě shora identifikovaným usnesením stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč a Vrchní soud v Olomouci rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto usnesení změnil tak, že stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 2 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle dovozuje, že své povinnosti insolvenčního správce neporušil. Podle něj obecné soudy prosazují požadavky, které nejsou jednotně přijímány aplikační praxí, a uplatňují diskriminační přístup ve vztahu k insolvenčním správcům "s více než čtyřmi provozovnami".
Stěžovatel se vyslovuje k otázce zřízení tzv. "pobočkového systému" a k výkonu činnosti insolvenčního správce ve více provozovnách, a uplatňuje námitky proti způsobu uplatňování tzv. "rotačního systému" při ustanovování insolvenčních správců Krajským soudem v Ostravě, jakož k pokynům soudů ohledně povinného sdělení počtu "poboček" insolvenčního správce a ke konkrétní povinnosti provést prohlídku obydlí dlužníka.
Stěžovatel setrvává v přesvědčení, že jednal v souladu s právními normami a neporušil příkaz soudu, což vyplývá z úpravy podle §190 odst. 2 a §410 insolvenčního zákona, kterou se patří (při použití "gramatického, logického, doktrinálního, systematického, judikaturního a teleologického" výkladu) interpretovat tak, že za trvání oddlužení se insolvenční správce při přezkumném jednání může dát zastoupit i osobou, která není zapsána do seznamu insolvenčních správců, pakliže je možné, požaduje-li soud osobní účast insolvenčního správce na přezkumném jednání, se dát zastoupit osobou, která zapsána v seznamu insolvenčních správců je.
Stěžovatel dovozuje existenci vztahu obecné úpravy §190 odst. 2 insolvenčního zákona a úpravy zvláštní v §410 odst. 1, věta druhá, téhož právního předpisu, v němž podle něj zákonodárce nevyjádřil výslovný zákaz zastoupení ustanoveného insolvenčního správce "jiným správcem". Odkazuje rovněž na text důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., který novelizoval uvedená ustanovení insolvenčního zákona, podle které oddlužení představuje z hlediska složitosti nejméně náročnou typizovanou agendu s minimální aktivitou věřitelů. Cíl zákonodárce, dovozuje dále stěžovatel, představuje zjednodušení postupů při přezkumu, a proto došlo ke zmírnění požadavku na zastoupení správce "jiným správcem" tak, že postačí i jiná osoba.
Podle stěžovatele má soud možnost vyžadovat účast správce "pouze v režimu obecné úpravy", a nemůže vyloučit možnost zastoupení insolvenčního správce "jiným správcem". Jestliže soudy trvaly na jeho osobní účasti na přezkumném jednání, jedná se o "zjevně přepjatý formalismus", uplatňovaný "selektivně jako určitý trest pro správce, kteří mají více než 4 provozovny".
V této souvislosti stěžovatel odkazuje rovněž na závěry Ústavního soudu, podle kterých soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat rovněž ke spravedlivému výsledku.
Stěžovatel se domnívá, že pokud soud vyžadoval na přezkumném jednání osobní účast insolvenčního správce, jednalo se nejen o ustanoveného správce, ale i o "jiného insolvenčního správce", který bude účasten na základě zmocnění. Proto stěžovatel nepředpokládal, že soud "nepřijme" jeho zastoupení jiným insolvenčním správcem a z přezkumného jednání a následující schůze věřitelů se neomluvil.
Stěžovatel se vymezil rovněž proti usnesení ze dne 7. 5. 2014, které bylo vydáno bez odůvodnění, takže z něj nevyplývá, že by jím soud vyloučil "obecnou úpravu" možnosti jeho zastoupení "jiným správcem", a proto ke svému zastoupení zmocnil JUDr. Petra Konečného, který je zapsán v seznamu insolvenčních správců.
Z uvedených důvodů je stěžovatel mínění, že požadavku soudu na svou osobní účast na přezkumném jednání vyhověl; naopak názor soudů, že měl postupovat podle §33 insolvenčního zákona, je věcně neudržitelný a stojí v rozporu s principy insolvenčního řízení.
Další výtky stěžovatel uplatnil proti výši udělené pokuty, která podle něj neodpovídá závažnosti jeho případného pochybení vycházejícího z postupu běžně a většinově akceptovaného obecnými soudy, a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jež se odvíjí ze srovnatelných poměrů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem.
V dané věci je dovolávanou peněžní částkou, kterou obecné soudy stěžovateli uložily coby pořádkovou pokutu, 2 000 Kč, čímž jde o spor svou povahou tzv. bagatelní.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dává standardně najevo mimořádnou zdrženlivost v zásazích proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž - dle ústavní stížnosti - měla být způsobena právě taková - bagatelní - újma. Je tomu tak proto, že zanedbatelný zásah do subjektivních práv není z povahy věci (typicky) způsobilý založit situaci porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový přístup Ústavní soud nechápe jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a představuje tím mimořádný exces z pravidel tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Tato podmínka však v projednávané věci splněna není. Ve vztahu k uložení pořádkové pokuty platí, že závěr přijatý odvolacím soudem evidentně není svévolný a lze jej zastávat; odvolací soud jej též - oproti názoru stěžovatele - přijatelně odůvodnil, což je pro ústavněprávní přezkum rozhodné, a to bez ohledu na to, že by si Ústavní soud sám dokázal představit i posouzení jiné. Jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pročež je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.
Vrchní soud v Olomouci ústavněprávně akceptovatelně konstatoval, že účelem "výjimky" ze zastoupení insolvenčního správce v §399 odst. 2 a §410 odst. 1 insolvenčního zákona je nepochybně zjednodušení a zrychlení postupu v insolvenčním řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen oddlužením, které typově představuje méně náročnou agendu. Skutečnost, že řešení úpadku oddlužením je obvykle méně složitá agenda (vzhledem ke "statisticky významné racionální apatii věřitelů" při tomto způsobu řešení úpadku), však nevylučuje situace, k jejichž řešení je třeba nejen vysoké odbornosti, ale i detailní znalosti skutkové problematiky daného řízení, včetně (nepřenosných) poznatků plynoucích z kontaktu správce s dlužníkem, případně věřiteli [srov. základní zásady insolvenčního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti soudního procesu podle §5 písm. a) a §7 insolvenčního zákona a §6 o. s. ř.]. Vzhledem k řečenému podle odvolacího soudu platí, že pokud soud požaduje osobní účast v řízení ustanoveného insolvenčního správce na přezkumném jednání a na schůzi věřitelů, kterou svolal za účelem projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, nelze akceptovat zastoupení insolvenčního správce žádnou osobou.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti závěrům odvolacího soudu, který stěžovateli rovněž vytkl, že včas nesplnil povinnost předložit soudu zprávu o své činnosti, uloženou mu ve výroku IX. usnesení ze dne 4. 4. 2014, č. j. KSOS 33 INS 4864/2014-A-7. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu spisu a obsahu pokynu, povinnost předložit zprávu o činnosti (s uvedeným obsahem) měl splnit ve lhůtě "do 7 pracovních dnů před datem schůze věřitelů konané po přezkumném jednání", která byla soudem svolána na 23. 6. 2014. Zprávu č. 2, obsahující část požadovaných údajů, stěžovatel soudu doručil v pondělí dne 16. 6. 2014, tedy až pátý pracovní den před konáním schůze věřitelů.
Námitky stěžovatele jsou uplatněním jeho vlastní interpretační alternativy použitého předpisu, nikoli doložením protiústavnosti závěrů, ke kterým soudy dospěly.
Uložení pořádkové pokuty, tj. to, o co vede stěžovatel spor, tedy relevantní zásah do jeho základních práv, očividně nepředstavuje. Je-li taková újma však podmínkou ústavněprávní ochrany, pak v dané věci splněna není; s jistým zjednodušením tomu odpovídá úsudek, že stěžovatelův spor před Ústavní soud (vůbec) nepatří.
Zákon o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z výše řečeného plyne, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou naplněny.
Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu