ECLI:CZ:US:2015:3.US.445.15.1
sp. zn. III. ÚS 445/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1044/2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 6 To 34/2014 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 19 T 125/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Opavě shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který jej podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil zaplatit na náhradu škody poškozené konkretizovanou peněžní částku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje popis skutku, pro který došlo v jeho věci k zahájení trestního stíhání, dále popis skutku, pro který státní zástupce podal obžalobu, a konečně popis skutku, jak se uvádí v rozsudku soudu prvního stupně. Činí tak proto, aby doložil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s obžalovací zásadou, neboť se v průběhu řízení podstatně měnila doba, kdy měl trestný čin spáchat, a popis způsobu, kterým se měl dotčených finančních prostředků zmocnit.
Zatímco usnesení o zahájení trestního stíhání stanovilo skutkový děj přesně na den 31. 3. 2011, obžaloba vymezila jeho spáchání obdobím ode dne 1. 3. 2011 do dne 31. 3. 2011 a odsuzující rozsudek pak toto období vymezil slovy "v průběhu let 2010 a 2011 do dne 31. 3. 2011".
Podstatným způsobem se pak liší zejména popis jeho jednání, přičemž právě vymezení aktivního či naopak neaktivního jednání je podle stěžovatele pro právní posouzení věci podstatné. Objektivní stránka trestného činu zpronevěry vyžaduje, aby si pachatel přisvojil cizí věc, tzn. věc, která mu byla svěřena nebo odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí bylo nakládáno určitým způsobem. Soudy však stěžovatele odsoudily za to, že měl odčerpat ve svůj prospěch a použít k jiným účelům podíly z výnosů z výherních interaktivních videoloterijních terminálů. Pro takto vymezené jednání však policejní orgán nezahájil trestní stíhání a státní zástupce nepodal obžalobu, a ani důkazní situace učinit takový závěr neumožňovala.
Podle stěžovatele výsledky dokazování před obecnými soudy představují podklad pro závěr, že se na chodu předmětné herny aktivně vůbec nepodílel, videoloterijní terminály a vícemístná technická zařízení nikdy neobsluhoval, nikdy z nich nevybíral peníze a ani nevyvíjel žádnou činnost. Odtud dovozuje, že si tudíž nemohl žádnou cizí věc přisvojit a způsobit tak škodu na cizím majetku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává následující.
V první části stěžovatelovy argumentace jde především o otázky zachování totožnosti skutku, respektování zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu, náležitostí žalobního návrhu dle §177 písm. c) tr. řádu a požadavků na přesné označení trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud má za to, že v jednotlivých skutkových větách byla totožnost skutku, pro nějž došlo k zahájení trestního stíhání, zachována; pro zachování totožnosti skutku totiž postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň co do částečné totožnosti jednání nebo následku (srov. judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podstata totožnosti skutku je určována účastí obžalovaného na události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné normami trestního práva; následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tzn. konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání nebo následku nejsou dále podstatné ty okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr. a č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Je pojmový rozdíl mezi "skutkem" v procesním smyslu a "popisem skutku", jak blíže rozvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010.
Není přesvědčivého argumentu proti úsudku, že ve všech třech specifikovaných případech procesních výstupů orgánů činných v trestním řízení zůstala totožnost stěžovatelem vytýkaného a následně přisouzeného skutku zachována.
Není relevantních pochyb, že popis skutku soudem prvního stupně vystihuje objektivní i subjektivní stránku trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Způsobem, jakým soud skutkovou větu formuloval, zásadu totožnosti skutku - ve smyslu ustálené judikatury i nauky - neporušil; popis skutku se vyznačuje prakticky úplnou shodou následku (trestný následek v podobě výše způsobené škody, která byla od samého počátku trestního stíhání ustálena na částce 387 605 Kč) a převažující shodou jednání (nedodržení dohodnutého účelu při nakládání se svěřenými výnosy z provozu herních loterijních terminálů, k jejichž odvodům se stěžovatel smluvně zavázal, když na uvedenou povinnost podle rozhodujících soudů nejen rezignoval, ale svým aktivním jednáním způsobil, že takto dohodnutý základní účel svěření uvedených peněz zmařil a ve smyslu právního pojmu přisvojení tak ve svém svěřeneckém postavení natrvalo vyloučil z dispozice s nimi svého svěřitele), přičemž tento popis je i dostatečně určitý k tomu, aby bylo patrné, co je stěžovateli kladeno za vinu.
O tzv. překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k ústavněprávně nepřijatelnému omezení možností obhajoby (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 356/01 ze dne 7. 2. 2002, N 12/25 SbNU 85, sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002, N 109/27 SbNU 213, a sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008, N 149/50 SbNU 311), tudíž nejde.
Způsobilost otřást závěry obecných soudů postrádá rovněž stěžovatelova kritika v tom smyslu, že se na "chodu předmětné herny aktivně vůbec nepodílel". Nejvyšší soud ústavněprávně akceptovatelně dovodil, že z hlediska naplnění znaku přisvojení ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, že se tak v konkrétním případě stalo prostřednictvím zaměstnanců, kterým stěžovatel ze své pozice udílel pokyny. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že finanční prostředky částečně také osobně převzal on sám.
Výhrady stěžovatele k posouzení otázek týkajících se přijatých skutkových zjištění pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to rovněž se soudem odvolacím a posléze i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k dovolávaným zásadám, vyplývajícím z norem trestního práva.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu