ECLI:CZ:US:2015:3.US.504.14.1
sp. zn. III. ÚS 504/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vrubla, zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče 598, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 9 Cmo 575/2012-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 48 Cm 110/2011-210 jednak zrušil ve vztahu k žalovaným (stěžovateli, společnosti Egerius telekomunikace, s. r. o., a Haně Halajové) směnečný platební rozkaz ze dne 17. 5. 2011 č. j. 48 Cm 110/2011-26 (jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni JUDr. Sylvě Rychtalíkové částku 551 210 Kč s 6% úrokem od 19. 10. 2009 do zaplacení a směnečnou odměnu 1 837,34 Kč), a to co do částky 444 928,40 Kč s 6% úrokem od 19. 10. 2009 do zaplacení a směnečné odměny 1 483,34 Kč, jednak označený směnečný platební rozkaz ponechal vůči všem žalovaným v platnosti co do částky 106 281,60 Kč s 6% úrokem od 19. 10. 2009 do zaplacení a směnečné odměny 354 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem tak, že směnečný platební rozkaz ponechal vůči němu v platnosti i ohledně částky 444 928,40 Kč s 6% úrokem od 19. 10. 2009 do zaplacení a směnečné odměny 1 483,34 Kč.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 2649/2013-312 odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti - ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny - stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily excesu při výkladu ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. v závěru o nevčasnosti vznesení relevantní námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, čl. 37 odst. 3 Listiny pak měl být porušen tím, že ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému byla obdobná námitka odvolacím soudem naopak uznána, a - v kolizi s čl. 38 odst. 2 Listiny - mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem tím, že nevyhověl jeho žádosti o odročení nařízeného jednání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat stěžovatelovu oponenturu tomu postupu odvolacího soudu, jímž nevyhověl jeho žádosti o odročení (již jednou odročeného) jednání.
Odvolací soud se však zde ústavněprávně relevantního pochybení nedopustil, jestliže - v kontextu rozhodného ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. - položil důraz na nedostatek včasnosti takové žádosti, absenci doložení zde obsažených tvrzení (o plánované hospitalizaci zástupkyně, navíc s jen pravděpodobným počátkem), jakož i na neúplné vysvětlení, proč nelze zajistit substituci advokátkou Mgr. Severovou. Okolnost, že bylo jednání již jednou předtím odročeno pro zaneprázdnění stěžovatelovy zástupkyně (jak uvedl odvolací soud), nezpochybňuje ani ne zcela určitá domněnka stěžovatele, vyvozovaná "z vyrozumění odvolacího soudu", že v tomto směru měla působit i "pracovní kolize žalobkyně".
Obdobné platí i ve vztahu k čl. 38 odst. 2 Listiny.
Rovněž stěžovatelem odkazovaný čl. 37 odst. 3 Listiny míří na situace rovnosti účastníků, stojících ve sporném řízení na opačných procesních stranách, hmotněprávně identifikovaných navzájem kontradiktorním zájmem, o což však zde nejde, jestliže se stěžovatel dovolává "příznivějšího" hodnocení směnečných námitek, které vznesli spolužalovaní, tedy subjekty z jeho vlastního procesního postavení.
Jinak je ústavní stížnost svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu identifikovalo s potřebným kontextem ústavněprávním, a to ani v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny, v jeho větvi hmotněprávní; výkladový či aplikační exces dovoditelný není.
Ústavněprávně udržitelný je totiž stěžovatelem namítaný výklad ustanovení §175 odst. 1 a 4 o. s. ř., podle něhož stěžovatel včas nevznesl námitku, že směnkou zajištěný dluh zanikl. Odvolací soud totiž obhajitelně dovodil, že - na rozdíl od ostatních žalovaných - tvrdil toliko, že dluh neexistoval v době vystavení směnky (což v případě blankosměnky bylo bez významu), nikoli že poté zanikl započtením (ku dni splatnosti směnky), jak činili oni.
V rovině podústavní lze na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v úplnosti odkázat.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ačkoli stěžovatel petitem své ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí soudu dovolacího, jež v jeho věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud jemu nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud jím nerozhodl věcně.
Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu