ECLI:CZ:US:2015:3.US.52.14.1
sp. zn. III. ÚS 52/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hrušovská chemická společnost, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 1762/2013-627, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 č. j. 7 Cmo 244/2011-578 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-500 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil jako věcně správný rozsudek (ve znění opravného usnesení), kterým Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu, jíž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaní vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně nenabyli. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že správce konkursní podstaty úpadce byl omezen v dispozici s nemovitostmi pouze do doby pravomocného skončení řízení o žalobě na vyloučení věcí z konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."); podle jejího názoru tyto dispozice omezovalo rovněž předběžné opatření, které soud nařídil podle občanského soudního řádu, jehož přiměřené použití ustanovení §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. umožňovalo. V důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce dochází k přerušení řízení podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., v němž lze pokračovat, a správce konkursní podstaty úpadce se stává účastníkem řízení na místo úpadce; nevyplývá odtud, že by v případě, kdy úpadce vystupuje na straně žalované, na jeho místo správce konkursní podstaty vstoupit nemohl, přičemž v dané věci správce konkursní podstaty úpadce SEPO-EXIM, s. r. o., "v likvidaci", tak učinil v řízení, v němž soud rozhodoval o předběžném opatření omezujícím úpadce v dispozicích s nemovitostmi. Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatelka dále vytýká, že na její řádně podané odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. Nc 7/97-211 reagoval pouhým přípisem "bez věcného vyřízení", a porušení svého práva na spravedlivý proces identifikuje rovněž s průtahy v řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním.
V rovině podústavní je namístě na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího v úplnosti odkázat.
Ústavní soud považuje za ústavně konformní i argumentaci Nejvyššího soudu, který výsledek řízení označil za odpovídající vlastní prejudikatuře [např. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpj 19/98, uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, rozsudku ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněnému tamtéž pod č. 81/2005, usnesení ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 322/2003, uveřejněnému v časopise Soudní rozhledy pod č. 9/2007 a usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2890/2005].
Není přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury hodnocení, že prodávající (resp. správce konkursní podstaty) učinil veškeré úkony potřebné v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí, neboli označeným vedlejším účastníkům umožnil nabýt vlastnické právo k nim.
Námitce směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. Nc 7/97-211 stěžovatelka nepřizpůsobila petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.
K výhradě stěžovatelky stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí rovněž za zaznamenání, že ani tato kritika uplatněná v odůvodnění ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ve stěžovatelkou formulovaném petitu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou dány.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu