ECLI:CZ:US:2015:3.US.556.15.1
sp. zn. III. ÚS 556/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Moltašem, LL.M., advokátem, se sídlem v Břeclavi, Kupkova 380/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 886/2014-97 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2014 č. j. 2 To 4/2014-3057, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013 č. j. 40 T 9/2012-2854 uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku [bod I./1), 3)]; pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §146 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku [bod I./2), III. a IV.]; návodem podle §24 odst. 1 trestního zákoníku ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, který zůstal ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku [bod I./4)]; přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 trestního zákoníku [bod II.]; pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §146 odst. 1 trestního zákoníku [bod III. a IV.]; zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. c) trestního zákoníku dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku [bod V.].
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. února 2014 č. j. 2 To 4/2014-3057 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I./4) a ve výroku o trestu. V této části odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přípravou ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §20 odst. 1 trestního zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, jakož i za sbíhající se zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2012 č. j. 5 T 133/2012-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012 sp. zn. 3 To 324/2012, jej podle §283 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v citovaném rozsudku blíže popsaných. V ostatních výrocích zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud České republiky o dovolání rozhodl usnesením ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 886/2014-97 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá toliko rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, avšak z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že jeho argumentace směřuje též proti rozhodnutí nalézacího soudu. Domnívá se, že postup nalézacího soudu byl zatížen procesními vadami, které vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje v prvé řadě na to, že v případě svědků Smrtiče a Slámy nebyly dodrženy směrnice zabezpečující optimální průběh výslechu z hlediska odstranění případných rozporů ve výpovědích. Nesouhlasí s tím, jak se s touto vadou vypořádal odvolací soud, který se spokojil s tím, že existuje více důkazů, které je možno hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, a které podle názoru soudu uvedený nedostatek vyvažují.
Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že při svém rozhodování opomenul podstatné skutečnosti vyplývající z výpovědi obžalovaného a provedených důkazů, nevypořádal se s rozpory mezi jednotlivými důkazy a nezhodnotil důkazy věrohodně každý zvlášť a ve svých vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále namítá, že nebylo prokázáno, že by jakýmkoliv způsobem úmyslně organizoval či opatřoval prostředky, případně nástroje k jednání, z nějž byl uznán vinným. Nebyl prý také předložen žádný důkaz o tom, že by přikazoval sestrojit zápalné láhve. Stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka Hofra a zejména na výše uvedené procesní vady ve vztahu k výpovědi svědků Smrtiče a Slámy.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a odůvodněním napadených rozhodnutí, vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení k jejich vyjádření. Vyžádal si rovněž od Krajského soudu v Brně předmětný trestní spis vedený pod sp. zn. 40 T 9/2012.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 16. října 2015 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že dovolací námitky obviněného směřovaly primárně do oblasti skutkové. Obviněný přitom podle dovolacího soudu neuvedl konkrétní námitky, z nichž by měla vyplývat existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Olomouci vyjádřením ze dne 8. října 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné. K otázce relativní procesní vady ohledně výpovědi svědka Smrtiče, jakož i k důkaznímu postupu jako takovému, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Brně přípisem ze dne 1. října 2015 pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci.
Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k replice.
V.
Na základě výše uvedených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Úlohou Ústavního soudu tedy není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
K problematice důkazního postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud má za to, že trestní soudy v projednávaném případě zcela dostály výše uvedeným požadavkům a nikterak nevybočily z rámce stanoveného ústavněprávními předpisy. Napadá-li stěžovatel závěry obecných soudů, jde o obecnou skutkovou polemiku, kterou stěžovatel na svou obhajobu neúspěšně uplatňoval v průběhu trestního řízení a s níž se obecné soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Jde-li o stěžejní námitku stěžovatele stran tvrzených procesních vad výslechu svědků Smrtiče a Slámy, Ústavní soud je toho názoru, že tyto samy o sobě nemohly způsobit zásah do základních práv stěžovatele. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí, soudy prvního i druhého stupně se procesní použitelností výpovědi svědka Smrtiče zabývaly velmi podrobně a své závěry logicky vysvětlily, přestože lze připustit, že oba soudy použily poněkud odlišný výklad dotčených ustanovení trestního řádu upravujících procesní náležitosti výslechu svědka v hlavním líčení. Byť však odvolací soud, oproti názoru soudu nalézacího, dospěl k závěru, že výslech jmenovaného svědka byl zatížen procesní vadou, neboť podle něj nebyl proveden takovým způsobem, aby mohla být optimálně vyhodnocena jeho důkazní hodnota, vzal zároveň v potaz existenci dalších dostatečně přesvědčivých důkazů, které jednotlivě i ve svém souhrnu vedly k závěru o vině stěžovatele (zejm. videozáznam pořízený stěžovatelem, stopy na těle svědka). Také ve vztahu k výpovědi svědka Slámy odvolací soud připustil jisté procesní nedostatky, které nebylo možno v řízení odstranit, zároveň však dostatečně zdůvodnil, proč i přes tyto nedostatky považoval uvedenou výpověď za věrohodnou.
Ústavní soud neshledal důvod, proč se od těchto závěrů obecných soudů odchýlit, neboť s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že stěžovatelem namítané procesní vady nedosahují ústavněprávního rozměru.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy velmi zevrubně a přesvědčivě odůvodnily svoje závěry o vině stěžovatele ve vztahu k jednotlivým skutkům, které založily na uceleném řetězci logicky na sebe navazujících důkazů. Jejich postup z pohledu Ústavního soudu nebyl nikterak zatížen prvkem libovůle, ani extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svým postupem zasáhly do práv garantovaných v hlavě páté Listiny, nenáleží mu jakkoliv přehodnocovat důkazy provedené před trestními soudy ani jinak zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu