ECLI:CZ:US:2015:3.US.565.15.1
sp. zn. III. ÚS 565/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Elblové, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 57 C 165/2014-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující proti společnosti JIPEKA s. r. o., na zaplacení částky 5 102,67 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka na základě kupní smlouvy uzavřené s Realits Servis Corporation, s. r. o., nabyla soubor nemovitostí, který předtím uvedená společnost vydražila v dražbě, kde byla žalovaná dražebníkem. Původní vlastnice těchto nemovitostí, Věra Ostřížková, podala žalobu na určení neplatnosti této veřejné dražby, a to i vůči stěžovatelce. Této žalobě bylo v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 84 C 149/2004 vyhověno a stěžovatelce bylo uloženo uhradit žalobkyni náklady řízení, resp. jejich poměrnou část ve výši 5 104 Kč, což také učinila. Následně okresní soud dospěl k závěru, že mezi jednáním žalované a škodou, která stěžovatelce měla vzniknout, není vztah příčinné souvislosti, neboť právně významnou skutečností, zakládající zmenšení majetku, je rozhodnutí vydané soudem, a nikoliv jednání žalované v souvislosti s dražbou; tvrzená příčinná souvislost je přerušována jednak jednáním žalobkyně, která nemusela žalobu podat, jednak tím, že soud povinnost k náhradě nákladů řízení nemusel stanovit, nadto by za zmenšení stěžovatelčina majetku měl odpovídat předchozí vlastník, od něhož nabyla vlastnictví k věcem, které měly právní vadu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadené rozhodnutí je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, a dále vyslovila názor, že poměrně nízká částka, o kterou v řízení jde, nemůže být sama o sobě důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, navíc s ohledem na příslušenství nejde o zas tak nízkou částku, a kromě toho v dané věci byla porušena zásada ústavně konformní aplikace právních norem, což ingerenci Ústavního soudu činí nezbytnou, a to bez ohledu na tuto výši.
4. Okresnímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že do svých úvah nezahrnul kogentní ustanovení §63 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, které je ve vztahu k jím použitému §420 a násl. "starého" občanského zákoníku ustanovením speciálním, a že jeho závěry o přerušení příčinné souvislosti jsou v rozporu s ustáleným soudním výkladem obsaženým např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1474/2011. V tomto ohledu pak argumentovala tím, že události, které měly dle okresního soudu přerušit příčinnou souvislost, vycházely z původní škodní události, tj. z neuvedení údajů na dražební vyhlášce.
5. Neudržitelný má dle stěžovatelky být i názor okresního soudu, že by za škodu měl odpovídat předchozí vlastník, neboť tento "vlastník" kvůli neplatnosti dražby předmětný soubor pozemků vůbec nenabyl, takže tyto nemohla nabýt ani ona;
nemohla-li být uzavřena platná kupní smlouva, pak nelze ani uvažovat o jeho odpovědnosti za vady.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v daném případě (a to i vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a předmětu sporu) k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
8. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka měla být postupem okresního soudu zkrácena na částce 5 102,67 Kč s příslušenstvím, z čehož zřetelně plyne, že se jedná o tzv. bagatelní věc, přičemž samotná tato skutečnost (naopak) je dle konstantní judikatury Ústavního soudu dostatečným důvodem pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti naopak významným činí
(viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou "bagatelnost" - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost je "projednatelná", a to s ohledem na kvantitativní i kvalitativní stránku případu. V prvně uvedeném ohledu argumentuje tím, že v dané věci nejde o tak zanedbatelnou sumu, a to vzhledem k příslušenství žalované částky, kdy náklady řízení, k jejichž úhradě byla zavázána, činily 6 534 Kč. Ovšem ani z této skutečnosti nelze - bez dalšího - vyvozovat nějaký zásadní zásah do stěžovatelčiny majetkové sféry. Dlužno podotknout, že vyloučení přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech na základě řádného či mimořádného opravného prostředku nebylo do zákona zakotveno pouze za účelem ochrany soudní soustavy před nepřiměřeným zatěžováním (v duchu zásady "soud se nezabývá maličkostmi"), ale také před vznikem nákladů, jež by byly neadekvátní hodnotě sporu, a to nejen na straně státu, ale i účastníků samotných; příznačné přitom je, že již nyní náklady účastníků daného řízení přesahují žalovanou částku (jistinu).
10. Dále stěžovatelka ústavní rozměr své ústavní stížnosti vyvozuje z toho, že došlo k "extrémnímu porušení zásady ústavně konformní aplikace právních norem", což odůvodňuje tím, že na danou věc měla být okresním soudem aplikována namísto úpravy obecné právní úprava speciální a že uvedený soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním (resp. opomenutím) žalované a údajnou škodou. Nejde přitom o nic jiného než o stěžovatelčinu polemiku s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva ze strany obecného soudu, jež opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani v případě, že by o bagatelní věc vůbec nešlo. K tomu možno dodat, že zamítnutí žaloby je primárně postaveno na neexistenci zmíněné příčinné souvislosti, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku lze zjistit, jak okresní soud k danému závěru dospěl.
11. Dovolává-li si stěžovatelka rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1474/2011 s tím, že okresní soud nevysvětlil, proč se od právního názoru tam obsaženého odchýlil, otázku příčinné souvislosti je třeba řešit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, přičemž předmětný názor byl vysloven za zcela jiného skutkového stavu, takže o svévolném nerespektování ustálené judikatury lze v této souvislosti uvažovat jen sotva, a ani v obecné rovině s ním není okresní soud ve zjevném rozporu, když za "rozhodující příčinu" vzniku majetkové újmy nepovažoval jednání žalované, nýbrž rozhodnutí soudu o nákladech řízení (event. jednání Realits Servis Corporation, s. r. o., jako prodávající). V daném případě zjistil obecný soud více příčin vzniku dané újmy a z nich pak "izoloval" příčinu právně relevantní. Zjevně zde přitom nejde o otázku, jež by "přesahovala" věc samotnou, tj. která by byla jakkoliv z hlediska ústavnosti významná (a to bez ohledu na to, zda je příslušná úvaha správná či nikoliv).
12. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu