ECLI:CZ:US:2015:3.US.579.15.1
sp. zn. III. ÚS 579/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu autoškol České republiky občanské sdružení, IČ 22849238, se sídlem Boleslavova 16/30, Praha 4, zastoupeného Mgr. Petrem Machem, advokátem se sídlem Ladova 2045/1, Praha 2, proti "uplatňování státní moci v rozporu se zákonem", spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, kterou se domáhá, aby Ústavní soud
a) vyslovil, že Ministerstvem dopravy České republiky došlo k zásahu do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2, 3 Listiny, tj. práva na prosazování státní moci pouze v mezích zákona, a to ve vztahu k §38 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 247/2000 Sb."),
b) uložil Ministerstvu dopravy, aby nepokračovalo v porušování zákona č. 247/2000 Sb. a nepřisvojoval si extenzivním výkladem právních norem právo upravovat zákony České republiky bez jejich schválení zákonodárným sborem, bez jejich materiálního zabezpečení, a aby ve věci neprodleně zjednal nápravu tak, jak to ukládá platná právní úprava a Ústava, a
c) uložil Ministerstvu dopravy zaplatit k rukám Mgr. Petra Macha, advokáta, na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem částku 6 800 Kč.
2. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že Ministerstvo dopravy v rozporu s §38 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb. (cit. "Zkoušky z odborné způsobilosti žadatele o řidičské oprávnění a opakované zkoušky se provádí zpravidla v jeden den, a to v autoškole, která zajišťovala výuku a výcvik žadatele, nedohodnou-li se autoškola a zkušební komisař na jiném vhodném místě konání zkoušek...") vyžaduje, aby zkoušky žadatele o řidičské oprávnění a opakované zkoušky byly prováděny u obecního úřadu s rozšířenou působností. Stěžovatel toto jednání Ministerstva dopravy považuje za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který nadále trvá; jedná se přitom dle stěžovatele o "morální, časové i materiální zatížení autoškol i žadatelů o řidičské oprávnění".
3. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
4. V řízení o ústavní stížnosti jsou oprávněnými (aktivně legitimovanými) osobami fyzické a právnické osoby, do jejichž základních práv bylo zasaženo rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost tak nemohou využít osoby, do jejichž ústavně zaručených práv nemohlo být zasaženo. V daném případě ústavní stížnost předložilo občanské sdružení, přičemž z obsahu této stížnosti plyne snaha o prosazení práv, resp. obranu zájmů, členů tohoto občanského sdružení. Přestože lze předpokládat, že právě tato činnost (tj. obrana zájmů autoškol) je jedním z hlavních cílů stěžovatele, ještě to neznamená, že je osobou oprávněnou k prosazování individuálních zájmů svých členů před Ústavním soudem, neboť v tomto ohledu není splněn požadavek bezprostřední dotčenosti (zásahu) do základních práv a svobod stěžovatele.
5. Ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Stěžovatel ostatně ani neuvádí, jakým způsobem se tvrzený protiústavní výkon státní moci v jejím právním postavení odrazil, resp. do jakých jí náležejících základních práv mělo být zasaženo. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, však doposud podat nelze, zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
6. Stěžovatel dále neuvedl, který individuální akt v konkrétní věci, týkající se konkrétně jeho osoby, zasahuje do jeho základních práv a svobod. I z formulace §74 zákona o Ústavním soudu přitom bez dalšího plyne, že ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva, a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu samotnému. Zde Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nicméně povinnost respektovat a chránit základní práva je úkolem všech orgánů veřejné moci, zvláště pak soudů. Řízení o ústavní stížnosti je z toho důvodu toliko subsidiárním prostředkem ochrany základních práv. Teprve za situace, kdy ostatní zákonné prostředky selžou (nejsou účinné, jsou bezvýsledně vyčerpány), eventuálně nejsou k dispozici, je možné se obrátit na Ústavní soud (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, je nutno poukázat na možnost obrany proti nezákonnému zásahu pokynu nebo donucení správního orgánu prostřednictvím žaloby podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
7. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Stejně byl odmítnut návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť v tomto řízení pro to nebyla splněna žádná z podmínek stanovených v zákoně o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu