ECLI:CZ:US:2015:3.US.583.15.1
sp. zn. III. ÚS 583/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Noháčka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 3 C 121/2014-44, za účasti Okresního soudu Plzeň - sever , jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2015, napadá stěžovatel rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 3 C 121/2014-44, jímž bylo stěžovateli (dále rovněž "žalovanému") uloženo zaplatit žalobci - České kanceláři pojistitelů částku 1 790,- Kč s příslušným úrokem z prodlení.
Stěžovatel s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - sever nesouhlasí, zejména nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak je provedl okresní soud a tvrdí, že soud nevzal v úvahu důkazy předložené jím v průběhu řízení, zejména účetní doklad prokazující zakoupení palivového čerpadla na vozidlo Peugeot 205 (dále jen "předmětné vozidlo") dne 27. 1. 2010, tedy na konci období, v němž nebylo odstavené vozidlo pojištěno. Předmětné vozidlo po opravě začal užívat od 1. 2. 2010, kdy již uzavřel novou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že předmětné vozidlo měl odstaveno na vlastním pozemku a neměl proto povinnost uzavírat smlouvu o pojištění vozidla a pojištění platit. Tím podle názoru stěžovatele byla splněna rovněž podmínka, která vylučovala vznik povinnosti hradit příspěvek ve smyslu poslední věty odstavce 4 §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti v tehdy platném znění.
Rovněž posouzení počátku běhu promlčecí lhůty soudem je podle názoru stěžovatele nesprávné, neboť počátek běhu lhůty by nastal v podstatě podle libovůle Kanceláře, což by prý vedlo k nejistotě v právních vztazích. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007. Stěžovatel dále namítá, že rovněž Ústavní soud při řešení otázky zákonného pojištění neprovozovaného vozidla dospěl k odlišným závěrům od závěrů okresního soudu (k tomu cituje nález ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14).
Závěrem stěžovatel zdůraznil, že i když jde o tzv. bagatelní spor, je právní závěr okresního soudu založen na nesprávné a ústavně nekonformní interpretaci ustanovení §24c zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tento postup prý ve svém důsledku znamená porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud Plzeň - sever napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci - České kanceláři pojistitelů částku 1 790,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu co do částky 338,- Kč zamítl (výrok II).
Soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalovaný v období od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2010 nesjednal pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, přičemž v této době bylo vozidlo provozováno, neboť v uvedeném období bylo evidováno v centrálním registru vozidel jako provozované. Žalovaný tak byl povinen uhradit příspěvek podle §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Současně soud posoudil námitku promlčení, vznesenou žalovaným, jako nedůvodnou s vysvětlením, že tříletá promlčecí lhůta počala běžet ode dne následujícího po dni splatnosti příspěvku, přičemž splatnost příspěvku nastala dne 31. 5. 2012 a žaloba byla podána dne 24. 3. 2014, tedy ve lhůtě. Za nedůvodnou označil soud i námitku žalovaného o nemožnosti provozovat předmětné vozidlo pro poruchu naftového čerpadla a konstatoval, že není pro posouzení věci relevantní, jestli vozidlo bylo skutečně užíváno či nikoliv, ale je podstatné, že bylo zapsáno v centrálním registru vozidel.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
Stěžovateli byla napadeným rozsudkem uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 1 790,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení. Jde však v podstatě o zcela zanedbatelnou sumu. Samotná skutečnost, že jde o tzv. bagatelní věc, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu dostatečným důvodem pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti naopak významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou "bagatelnost" - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však stěžovateli nepodařilo, neboť jeho ústavní stížnost je postavena toliko na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením provedených důkazů, přičemž stěžovatel tyto důkazy hodnotí sám zcela odlišně od obecného soudu.
V této souvislosti nezbývá, než připomenout, že postup soudů v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, pak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" obecným soudem provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy mohl být pouze extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (případně též právními) závěry z nich vyvozenými.
Pochybení výše označené intenzity, která by zakládala protiústavnost napadeného rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Závěrem je možné dodat, že namítaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14 byl založen na odlišném skutkovém a právním základě.
V nyní posuzovaném případě stěžovatel namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, nicméně je zjevné, že tomu tak nebylo, neboť okresní soud se žalobou i námitkami stěžovatele vznesenými vůči uplatněnému nároku v soudním řízení nejen zabýval, ale také o ní (meritorně) rozhodl a své rozhodnutí patřičně odůvodnil.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nicméně nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu