ECLI:CZ:US:2015:3.US.629.15.1
sp. zn. III. ÚS 629/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. et Mgr Václava Sládka, advokáta se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015 č. j. 62 Co 461/2014-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vystupoval stěžovatel jako právní zástupce žalované ve věci vedené Městským soudem v Praze (jakožto soudem odvolacím) pod sp. zn. 62 Co 461/2014. Stěžovateli byl od 30. 12. 2014 pozastaven výkon advokátní činnosti, přičemž již dne 16. 12. 2014 zmocnil plnou mocí k řízení v této věci Mgr. Daniela Kauckého. Na den 14. 1. 2015 nařídil městský soud odvolací jednání. Předvolání k tomuto jednání bylo stěžovateli doručeno dne 2. 12. 2014. K jednání se stěžovatel nedostavil, nedostavila se ani žalovaná, dostavila se nicméně Mgr. Barbora Hlavatá, která soudu předložila plnou moc, kterou jí udělil Mgr. Daniel Kaucký. Odvolací soud jednání odročil a ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli podle §147 odst. 1 občanského soudního řádu uložil, aby žalobkyni uhradil náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s odročeným jednáním částku 3 207 Kč.
V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že stěžovateli byl pozastaven výkon advokacie, pročež nebyl v souladu s §9a odst. 1 písm. a) zákona o advokacii oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem ve smyslu §25 odst. 2 o. s. ř. Nadto právní úprava podle soudu neumožňuje, aby si další zástupce namísto sebe ustanovil jiného zástupce, jako tomu bylo v projednávané věci. Stěžovatel se tedy přes předvolání na jednání nedostavil, z účasti se neomluvil a namísto toho udělil plnou moc Mgr. Kauckému, který procesně nesprávným způsobem zmocnil k účasti na jednání Mgr. Hlavatou. Toto jednání podle městského soudu způsobilo vznik nákladů na straně žalobkyně, jež byly vynaloženy zbytečně.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že odročení jednání a přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni bylo odvolacím soudem učiněno neoprávněně. Podle stěžovatele městský soud "šikanózním způsobem" vybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatel nesouhlasí s výtkou, že se na předmětné jednání nedostavil, ani se z něj neomluvil, neboť v obou případech by jednal v rozporu s §9a odst. 1 písm. a) zákona o advokacii. V případě omluvy by navíc žalovaná neměla na jednání žádné právní zastoupení. Proto ještě v době aktivního výkonu advokacie udělil plnou moc Mgr. Kauckému.
Městskému soudu je dále vyčítáno, že formalisticky vyhodnotil, že Mgr. Hlavatá nemá zmocnění, ačkoli sdělila, že případné doložení plné moci přímo od klienta může být obratem zasláno. Městský soud tak postupoval v rozporu se skutečností, že plná moc je pouze osvědčením dohody o plné moci mezi advokátem a klientem, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž dodatečné doložení plné moci hojí nedostatek příkazu k zastoupení, čímž jsou schváleny i úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
V nyní projednávané věci byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na nákladech řízení částku 3 207 Kč, tedy částku zjevně bagatelní, přičemž z ústavní stížnosti nevyplývá, že by např. vzhledem ke stěžovatelově sociální situaci mohla pro něj mít zásadnější význam. Již tato skutečnost tedy vzhledem k výše uvedenému odůvodňuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud nicméně považoval za podstatné také další okolnosti projednávané věci, zejména to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti prakticky nijak závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že se stěžovatel nemůže při pozastavení výkonu advokacie nechat zastupovat, přičemž v každém případě právní úprava neumožňuje, aby si další zástupce ustanovil jiného zástupce. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti zmiňuje, že Mgr. Kauckého zmocnil ještě v době aktivního výkonu advokacie, to však samo o sobě na odůvodnění soudu (stran nemožnosti advokáta s pozastavenou činností nechat se dále zastupovat) nic nemění. Nic dalšího přitom stěžovatel k této argumentaci neuvádí. I kdyby navíc Ústavní soud připustil, že se přes pozastavení činnosti stěžovatel mohl nechat zastoupit jiným advokátem podle §25 odst. 2 o. s. ř., stále by tím nebyl zpochybněn názor odvolacího soudu, podle něhož si substitut místo sebe již dalšího zástupce ustanovit nemohl. Na tento argument stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje vůbec, netvrdí např., že by takový výklad byl nesprávný, případně že by za toto pochybení měl odpovídat stěžovatelův substitut. Ústavní stížnost je v podstatě založena na tvrzení, že se stěžovatel nechal zastoupit, a není tedy pravda, že by se na jednání nedostavil, neboť se tam dostavila advokátní koncipientka zmocněná stěžovatelovým substitutem. Napadené rozhodnutí je však založeno právě na tom, že se stěžovatel (ani jeho případný substitut) zastoupit nechat nemohl, stěžovatelova argumentace se tak s odůvodněním soudu míjí. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě pouze o výklad podústavního práva, Ústavní soud nedochází k závěru, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Stěžovatel místo toho v ústavní stížnosti dále namítá, že advokátní koncipientka Mgr. Hlavatá na jednání uvedla, že může soudu zpětně dodat plnou moc přímo od žalované. Je sice pravda, že dodatečně předložená plná moc může zhojit její absenci, i pokud se týče úkonů učiněných před jejím předložením, to však neznamená, že by soudy byly povinny jednat i s osobou, která dosud své oprávnění jednat za účastníka řízení neprokázala. Takový závěr nelze podle názoru Ústavního soudu dovodit ani z judikatury citované v ústavní stížnosti. Naopak např. z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 733/96 ze dne 15. 1. 1997 či z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1307/2007 ze dne 9. 7. 2008 vyplývá, že soudy s takovou osobou zásadně nejednají. Postup, kdy soud odročí nařízené ústní jednání, neboť osoba dostavivší se na jednání nedoloží, že je skutečně zmocněna k zastupování účastníka řízení, pak nevykazuje žádné nedostatky ani z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení či jejich zástupců.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu