ECLI:CZ:US:2015:3.US.649.15.1
sp. zn. III. ÚS 649/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michaela Manna, zastoupeného Mgr. et Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 4 As 262/2014-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli vrací soudní poplatek za podanou kasační stížnost (obsahově nebylo stěžovateli vyhověno v návrhu, aby usnesení o zastavení řízení bylo zrušeno).
V odůvodnění uvedl, že stěžovatel byl usnesením vyzván k zaplacení soudního poplatku (dále jen "výzva k zaplacení") do pěti dnů od jeho doručení; výzva mu byla doručena 8. 1. 2015 a 13. 1. 2015 tato lhůta marně uplynula. Jelikož stěžovatel soudní poplatek neuhradil, Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2015 č. j. 4 As 262/2014-16 řízení zastavil, a téhož dne bylo toto usnesení stěžovateli i doručeno. K jeho sdělení, že mu byla výzva k zaplacení doručena až 12. 1. 2015 a soudní poplatek byl uhrazen dne 14. 1. 2015 (tedy včas), soud uvedl, že k zaplacení soudního poplatku došlo až následující den po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, neboť na účet soudu byl připsán 15. 1. 2015; tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena až dne 12. 1. 2015 stěžovatel v řízení nedoložil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl zasažen ve svých právech dle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a kritizuje zejména postup soudu při doručení výzvy k zaplacení, jestliže mu tuto písemnost doručoval podle §50 o. s. ř. (a nikoliv do datové schránky), jakož i délku lhůty stanovenou pro zaplacení soudního poplatku; nesouhlasí ani s tím, že z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti je rozhodný den, kdy byla částka poplatku skutečně připsána na účet soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel směřuje svoji kritiku především do soudního řízení správního; proto nadále jde o posouzení, zda se toto řízení před Nejvyšším správním soudem svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze, jestliže případné pochybnosti z hlediska zvoleného způsobu doručení, nemohou (s přihlédnutím k ostatním skutečnostem) v této věci vyvolat úvahy než o nesprávnosti "prosté", kterou Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, korigovat nepřísluší.
K tomu jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že zvolil-li soud oproti zákonem předpokládanému postupu jiný způsob doručení (doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb namísto veřejné datové sítě do datové schránky) nedochází tím - a to zjevně - k "porušení ústavně zaručených práv", odbýval-li se v zákonných mezích; tak tomu v dané věci také bylo, resp. opak stěžovatel nedoložil.
Též nelze přehlédnout, že byla-li stěžovateli vskutku výzva k zaplacení doručena (což v řízení potvrdil), bylo v jeho dispozici soudní poplatek včas uhradit, jestliže lhůta k zaplacení uplynula až 13. 1. 2015, resp. bylo možno splnit poplatkovou povinnost i v den doručení rozhodnutí o zastavení řízení složením hotovosti na účet soudu u České národní banky či v pokladně soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49); tvrzení, že mu výzva k zaplacení byla doručena v jiný den, než je na doručence vyznačeno, nadto stěžovatel v řízení neprokázal.
Ohledně "podústavní" správnosti konfrontovaného právního názoru soudu týkajícího se dne úhrady soudního poplatku, je-li placen bezhotovostně na účet soudu, jakož i délky určené lhůty, Ústavní soud stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 685/12 či sp. zn. IV. ÚS 1902/14 (srov. též sp. zn. I. ÚS 614/15) pokládá za adekvátní omezit se na sdělení, že zde kvalifikovaný exces či libovůli, jež by představovaly tvrzený zásah do práv stěžovatele, nespatřuje.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej senát podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu