ECLI:CZ:US:2015:3.US.73.15.1
sp. zn. III. ÚS 73/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky BENEŠ-STŘECHA s. r. o., IČ 28016084, se sídlem v Plzni, Meduňková 39, zastoupené Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2014 č. j. 10 Co 288/2014-153 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. června 2014 č. j. 7 C 236/2013-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena rovnost stran v soudním procesu podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala na žalované Kateřině Burešové zaplacení částky 16 648 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované (na základě jejího protinávrhu) částku 5 000 Kč s příslušenstvím a také náklady řízení ve výši 17 843,20 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil, aby zaplatila žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 807,20 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že na základě smlouvy o dílo provedla žalované opravu střechy za cenu 183 132 Kč, a protože žalovaná cenu díla neuhradila v celém rozsahu, požadovala její doplacení. Žalovaná se bránila tím, že zaplatila částku 260 000 Kč, tedy o více jak cca 76 000 Kč, aniž by ale objasnila důvod tohoto kroku, přičemž tvrdila, že mezi nimi nevznikl žádný jiný závazkový vztah, a doložila uhrazení částky 220 000 Kč, to však na účet jejího jednatele. Současně uplatnila nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena při provádění díla dne 6. 5. 2011, ač tuto škodu stěžovatelka, jak uvádí, uhradila tím, že žalované o příslušnou částku snížila cenu díla.
5. Okresní soud pak v řízení provedl všechny důkazy žalovanou navržené, její návrh na výslech svědků ovšem odmítl. Následně uzavřel, že platby žalované, byť směřovaly na účet stěžovatelčina jednatele, byly provedeny na úhradu ceny díla, a protože žalovaná nemůže prokazovat negativní skutečnost - neexistenci jiného závazkového vztahu mezi nimi, bylo na ní (stěžovatelce), aby prokázala, že platby byly provedeny za jiným účelem. Krajský soud se s postupem, resp. názorem okresního soudu ztotožnil, a to i pokud jde o otázku neprovedení důkazů, neboť to považoval za nehospodárné a její (stěžovatelčina) tvrzení za účelová a neprokazovaná.
6. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že ve svých vyjádřeních opakovaně navrhovala provést důkaz výslechem svědků, kteří měli objasnit rozsah a dobu provádění díla i jeho cenu, a že opakovaně dokládala, že škoda uplatněná žalobkyní vznikla tři dny před vznikem smlouvy o dílo, což svědčí o existenci dalšího závazkového vztahu. Pokud soudy vzaly za prokázané, že plněním jednateli zanikl závazek žalované, je stěžovatelka názoru, že plněním třetí osobě nemůže závazek zaniknout, což má také plynout z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
7. Obecným soudům vzhledem k tomu vytkla, že důkazy prováděly "nerovnoměrně" a obdobně přistoupily i k tvrzením účastníků řízení, když pouhé tvrzení žalované "stačilo" k zamítnutí jejího nároku a současně k přiznání nároku žalované. Dále se soudy měly dopustit extrémního excesu při hodnocení důkazů, pokud dovodily, že existoval jediný závazkový vztah, ač je nepochybné, že tomu tak nebylo. Zjištěný skutkový stav tak nemá oporu v provedeném dokazování, dokonce je s ním v rozporu, navíc byl nesprávně právně posouzen, jestliže plnění třetí osobě soudy považovaly za splnění závazku. Zásadní porušení pak stěžovatelka spatřuje v tom, že zamítnutí žaloby bylo odůvodněno neunesením důkazního břemene (stran prokázání účelu plateb), avšak navržené důkazy soudy odmítly provést, resp. že vyžadovaly, aby sama prokázala, k čemu se platby žalované vztahovaly, tedy nejen aby něco tvrdila a prokazovala, ale aby vyvracela neprokázaná tvrzení žalované. Stěžovatelka také namítla, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z čeho vycházely, když považovaly tvrzení za prokázaná, a proč naopak její tvrzení považovaly za účelová; k tomu poznamenala, že jí navržení svědci se k jednání dostavili, to však bylo odročeno. Závěrem uvedla, že účastník nemůže vyvracet neprokázaná tvrzení protistrany, přičemž na ni obecné soudy přenesly důkazní břemeno takové tvrzení vyvrátit, a že v postupu obecných soudů shledává nepřípustnou libovůli.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
10. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka před Ústavní soud předkládá svou právní věc, jejímž předmětem je spor o částku cca 23 000 Kč s příslušenstvím. Nejde sice o zcela zanedbatelnou sumu, nicméně věc lze - s přihlédnutím k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - označit za "bagatelní". Tato skutečnost pak dle konstantní judikatury Ústavního soudu nutně vede k závěru, že ústavní stížnost by mohla mít ústavněprávní rozměr pouze, pokud by posuzovaný případ provázely ještě další relevantní skutečnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]; na stěžovateli pak je, aby ve své ústavní stížnosti vysvětlil (doložil), proč věc - přes svou (zdánlivou) bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však stěžovatelce nepodařilo, neboť v ústavní stížnosti (pouze) vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry okresního a krajského soudu, přičemž mezi její argumentací a závěry Ústavního soudu stran podmínek "přijatelnosti" ústavních stížností v bagatelních věcech, jak byly vysloveny např. v již citovaném "shrnujícím" nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, nelze najít žádné styčné body.
11. Nicméně k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti by musel Ústavní soud dospět i bez ohledu na výše uvedené. Opakovaně totiž upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
12. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje své námitky, jež uplatnila v odvolání a s nimiž se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, když se podrobně zabýval jak otázkou důkazních návrhů stěžovatelky, tak i tím, zda lze (a to je nutno zdůraznit) za konkrétních okolností daného případu považovat úhradu (části) ceny díla žalovanou na účet stěžovatelčina jednatele za splnění jejího závazku vůči stěžovatelce, a konečně také otázkou existence dalšího závazkového vztahu mezi ní a žalovanou (a v tom rámci i argumentem stěžovatelky, že škoda, jejíž úhradu žalovaná požadovala, vznikla ještě před uzavřením předmětné smlouvy o dílo). Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu úvahy krajského soudu opakovat, a proto na ně zcela odkazuje, k čemuž pokládá za vhodné podotknout následující.
13. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy na ni nesprávně "přenesly" tzv. důkazní břemeno, takže musela vyvracet neprokázaná tvrzení protistrany, načež žalobu zamítly s tím, že toto důkazní břemeno neunesla, možno připomenout, že žalovaná úhradu ceny díla prokázala mj. výpisy z bankovního účtu a že stěžovatelka důvody vzniku své údajné, u soudu uplatňované pohledávky postupně měnila, přičemž její tvrzení byla vzájemně rozporná. Nakonec přišla s tvrzením, že mezi ní a žalovanou existoval další závazkový vztah, v souvislosti s nímž měla žalovaná zaplatit zálohu ve výši 100 000 Kč. Ovšem stran toho, co bylo obsahem takového závazkového vztahu, nic bližšího stěžovatelka neuvedla, takže je otázkou, zda v tomto ohledu vůbec unesla tzv. břemeno tvrzení (není totiž zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti měly být důkazy, jež navrhla, vlastně prokázány), to vše za situace, kdy žalovaná logicky vysvětlila a také prokázala (pozn.: samotná skutečnost, že stěžovatelka s takovým závěrem nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže), že kladný rozdíl mezi sjednanou cenou díla a tím, co stěžovatelce uhradila, představuje hodnotu víceprací, které stěžovatelka v rámci opravy střechy žalované realizovala. Uvádí-li stěžovatelka, že žalovaná svůj závazek nesplnila, jestliže dvě ze tří plateb (ve výši 100 000 a 120 000 Kč) nebyly zaslány na její účet, ale na účet jednatele, nelze než takové tvrzení označit za účelové, neboť s ním přišla až v pozdější fázi soudního řízení, předtím danou úhradu nejenže nezpochybnila, ale navíc z ní vycházela, později zpochybnila obě platby, avšak současně toliko platbu ve výši 100 000 Kč, ač byly obě zaslány na stejný účet (srov. č. l. 8, 42, 43, 91, 98, 118-9, 142 soudního spisu). Ústavní soud tak nemá, co by - z hlediska ústavnosti (a vlastně ani věcné správnosti, byť toto hledisko není relevantní) - mohl obecným soudům vytknout.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu