ECLI:CZ:US:2015:3.US.733.15.1
sp. zn. III. ÚS 733/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Michala Valacha, zastoupeného JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 4721/2014-181 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. května 2014 č. j. 22 Co 647/2013-131, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 18. 10. a 20. 10. 2011 provedl soudní exekutor JUDr. Jan Bohutínský v rámci probíhající exekuce na majetek společnosti KLIPO s. r. o. v nemovitosti užívané společností KLVZ Pardubice s. r. o. soupis movitých věcí spadajících do exekuce. Součástí soupisu zabavených movitých věcí byly i movité věci stěžovatele. Soudní exekutor vyškrtnutí stěžovatelem označených věcí ze seznamu usnesením ze dne 20. 11. 2011 č. j. 158 EX 424/11-60 zamítl.
Stěžovatel se svou žalobou na vyloučení věcí z exekuce uspěl v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud však po doplnění dokazování změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a žalobu zamítl. Podle názoru stěžovatele nemá zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť skutková tvrzení ohledně sporných skutečností podle požadavků odvolacího soudu řádně doplnil. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě prokázání vlastnictví sporných movitých věcí nebyl důvod soudu prokazovat původ finančních prostředků, za něž tyto věci koupil, ani jejich výběr, či své zaměstnání v rozhodné době a svoji funkci u dřívějšího zaměstnavatele.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak prý je založeno jen na ničím nepodložených úvahách soudu, které prý vycházejí jen z tvrzení žalované společnosti INTERMONT Pardubice s. r. o. o neexistenci smluvního vztahu mezi stěžovatelem a povinnou společností KLIPO, s. r. o.
V souvislosti s dovoláním stěžovatel uvádí, že není správný závěr dovolacího soudu, že v něm nebyl uveden dovolací důvod a že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a poukazuje na přiložený stejnopis uplatněného dovolání.
II.
Z připojených listin a z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Pardubicích ve výroku pod bodem I. rozsudku vyloučil z exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. 35 EXE 824/2011-23 movité věci blíže identifikované v citovaném výroku. Vyhověl tak zčásti žalobě stěžovatele s tím, že jsou předmětné movité věci jeho výlučným vlastnictvím.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poté, co zopakoval a doplnil dokazování rozsudkem ze dne 15. 5. 2014 č. j. 22 Co 647/2013-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III a žalobní návrh stěžovatele zamítl. Odvolací soud konstatoval, že žalobce prokazoval své vlastnické právo k předmětným movitým věcem soukromou listinou, jejíž pravdivost žalovaná popírala. Bylo proto na žalobci, aby prokázal opak. To se však žalobci i přes výslovné poučení soudu nepodařilo. Odvolací soud po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů proto dospěl k závěru, že listiny, kterými žalobce prokazuje své vlastnické právo k předmětným movitým věcem, byly vyhotoveny až dodatečně proto, aby tyto věci zahrnuté do soupisu soudním exekutorem nebylo možné prodat v exekuci a z jejich prodeje uspokojit pohledávku oprávněné společnosti.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4721/2014-181 dovolání stěžovatele odmítl pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání a také proto, že dovoláním byl uplatněn jiný dovolací důvod, než připouští ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní soud zvážil všechny stěžovatelem uplatněné námitky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v ustanovení §132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy ČR). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu řízení mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nejprve je třeba zdůraznit, že stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, přičemž sice tvrdí, že jeho dovolání bylo přípustné a "řádně odůvodněno poukazem na nesprávné právní posouzení věci", současně však připouští, že podstatou dovolání byl nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, což však způsobilý dovolací důvod není. Jestliže právě z tohoto důvodu byl jím podaný mimořádný opravný prostředek odmítnut, nelze v takovém rozhodnutí shledat porušení práva ve smyslu čl. 36 Listiny, jak se zjevně nesprávně domnívá stěžovatel.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel napadá skutková zjištění odvolacího soudu, která považuje za nesprávná a která podle jeho názoru neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Stejnou argumentaci stěžovatel uplatnil i v podaném dovolání, byť v něm stěžovatel formálně deklaroval jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o důkazní řízení, mezi vady, jímž lze přiznat ústavněprávní rozměr, patří existence "extrémního rozporu" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které byly na jejich základě učiněny (viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, U 1/32 SbNU 451). K takovému zjištění však v projednávané věci dospět nelze.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, která nepochybně měla oporu v provedeném dokazování, neboť vyšel jak z listinných důkazů předložených stěžovatelem, tak i z jednání, resp. chování účastníka právního úkonu před i po údajném uzavření kupní smlouvy. Podle ustanovení §132 o. s. ř. je povinností soudu hodnotit důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Bylo tedy povinností soudu zkoumat právně relevantní vůli účastníků, vycházející z jejich předchozího i následného chování. Jestliže tak odvolací soud učinil, respektoval pouze zákonná výkladová pravidla vyplývající z platné judikatury obecných soudů.
Stěžovatel jako žalobce byl povinen předložit soudu veškeré relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení, případně k vyvrácení existujících logických rozporů mezi předloženými listinnými důkazy a svým jednáním před a po uzavření smlouvy. Jestliže se mu tyto rozpory v průběhu odvolacího řízení vyvrátit nepodařilo, nemohl očekávat, že odvolací soud se spokojí jen s důkazy, které mu byly předloženy stěžovatelem a nepokusí se dokazování doplnit tak, aby skutková zjištění, na jejichž základu rozhodoval soud prvního stupně, nebyla dvojznačná, resp. si vzájemně neodporovala. K těmto rozporům se ostatně velmi podrobně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž lze jen pro krátkost jako na správné odkázat i nyní.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu