ECLI:CZ:US:2015:3.US.825.15.1
sp. zn. III. ÚS 825/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. E. S., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 4 Tdo 1525/2014-24, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2014 č. j. 10 To 233/2014-285 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 2014 č. j. 3 T 69/2014-225, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), trestného činu nebezpečného vyhrožování ve smyslu ustanovení §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Uvedených činů se měl stěžovatel dopustit tak, že v bytě, který sdílel s poškozenou Evou Gažiovou, tuto opakovaně zamykal, bral jí klíče od bytu a odmítal ji pustit ven, bránil jí v používání mobilního telefonu a opakovaně jí vyhrožoval usmrcením, přičemž na podporu svých výhrůžek si uložil pod společnou postel sekeru a následně jí opětovně vyhrožoval usmrcením, přičemž na zdůraznění svých výhrůžek si přinesl do bytu železnou palici s dřevěnou násadou, se kterou rozbíjel vybavení bytu, přičemž některé údery vedl směrem k poškozené. Poté, co se v obavě od něj poškozená odstěhovala do Hradce Králové, jí vyhledal a opakovaně jí vyhrožoval usmrcením spočívajícím ve vyhození z okna bytu v případě, že u ní najde důkaz o její nevěře, přitom jí prohledával její věci, dále jí vyhrožoval podříznutím nožem nebo zastřelením. K uvedeným skutkům došlo přesto, že měl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 23. září 2013 sp. zn. 1 T 122/2013 uložen zákaz pobytu v Hradci Králové. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi poškozené, dalších svědků a závěrů znaleckého zkoumání stěžovatelova duševního stavu. Proti uvedenému rozsudku si podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodné, když se plně ztotožnil s právními a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel tedy následně brojil proti rozhodnutí krajského soudu dovoláním, to však bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto napadeným usnesením. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by stěžovatelova práva byla porušena výslechem poškozené ve stěžovatelově nepřítomnosti, neboť tento postup odpovídal zákonným požadavkům a hlavnímu líčení byl celou dobu přítomen stěžovatelův obhájce.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele soudy řádným způsobem nezjistily skutkový stav, když opomenuly některé důležité důkazy. Výpovědi svědků, a to i těch, kteří stěžovatele údajně usvědčují, ukazují na rozpory ve výpovědi poškozené, pročež bylo namístě provést její opětovný výslech. To však soudy odmítly. Tvrzení poškozené označuje pak stěžovatel za nevěrohodná a ničím nepotvrzená. Naopak důkazní návrhy obhajoby, které měly ukázat na zřejmé rozpory v usvědčujících výpovědích, byly téměř bez odůvodnění odmítnuty. Tím vším bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý soudní proces, pročež stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelova argumentace spočívá pouze na opakování námitek, týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, které z něj obecné soudy odvodily. Stěžovatel tak sice formálně namítal porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojil jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tedy zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
7. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří totiž k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel sice namítá, že odmítnutí jeho důkazních návrhů "nebylo víceméně vůbec odůvodněno", přesto však sám v ústavní stížnosti na takové odůvodnění odkazuje. Dle Ústavního soudu lze chápat odmítnutí důkazních návrhů krajským soudem, a to pro nadbytečnost a vysokou pravděpodobnost opakované odmítnutí výpovědi ze strany poškozené, jako srozumitelné, dostatečné a logické vzhledem ke skutkovým okolnostem případu (srov. str. 3 usnesení krajského soudu).
8. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel žádnou takovou námitku nevznesl.
9. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. K takovému excesu v projednávané věci dle Ústavního soudu nedošlo. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky uvedených skutkových podstat. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejný osud sdílí i stěžovatelův návrh na přiznání náhrady nákladů vzniklých mu v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu