ECLI:CZ:US:2015:3.US.920.15.1
sp. zn. III. ÚS 920/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Ondrouška, zastoupeného Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. února 2014 č. j. 59 Co 390/2013-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015 č. j. 28 Cdo 3445/2014-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 27. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a také princip dělby moci, právní jistoty, důvěry v právo a také předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 3. 2013 č. j. 6 C 61/2012-162 bylo k žalobě Sportovního klubu Hradčany rozhodnuto, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 300 149 Kč s příslušenstvím (výrok I), že se návrh žalobce co do částky 2 537 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II) a že se zamítá i návrh stěžovatele, aby žalobce byl povinen uhradit mu částku 618 240 Kč (výrok III), kromě toho bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady řízení žalobci i České republice ve výši 92 899 Kč (výrok IV), resp. 2 132 Kč (výrok V).
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku II citovaného rozsudku okresního soudu (výrok I), ve výroku I co do částky 151 101 Kč s příslušenstvím a ve výroku III jej potvrdil (ústavní stížností napadený výrok II), ve výroku I co do částky 28 899 Kč s příslušenstvím jej zrušil a v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok III), ve zbývající části výroku I (tj. co do částky 120 149 Kč s příslušenstvím) a také ve výrocích IV a V rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV).
4. Výrok II rozsudku krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné (ani) ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobce jako pronajímatel nebytových prostor podal proti němu žalobu na zaplacení dlužného nájemného, když předtím neuznal jím uplatňovaný nárok na slevu z nájemného. V tomtéž soudním řízení podal proti žalobci vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v již zaplaceném nájemném za prostory, které nemohl užívat. Vycházel přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované např. usnesením sp. zn. 25 Cdo 1569/2001), podle níž nárok nájemce na slevu je zachován i v případě, že věděl o faktickém stavu prostor v době uzavírání smlouvy, pokud tento stav neodpovídal podmínkám dohodnutým ve smlouvě o nájmu nebytových prostor (dále jen "smlouva o nájmu"). V řízení prokázal, že část nebytových prostor, které pronajal na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 10. 2007 za účelem provozování sauny, kosmetických a regeneračních služeb, byla kolaudována v roce 1992 jako šatny pro sportovce, následně došlo ke změně dispozice i způsobu užívání, aniž by stavební úpravy byly povoleny stavebním úřadem a přestavěné prostory byly zkolaudovány. A protože nebytové prostory byly pronajaty k jinému účelu, než k jakému byly zkolaudovány, dospěl - opíraje se o četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. o rozsudek ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1336/2009) - k závěru, že příslušná část smlouvy o nájmu je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") ve spojení s §126 odst. 1 stavebního zákona.
6. Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv smlouva o nájmu neobsahovala nic o tom, že by prostory měly být předány v nezpůsobilém stavu, krajský soud vyvodil, že se tak strany fakticky dohodly a že danou smlouvu neshledal neplatným právním úkonem ani v části týkající se prostor sauny, a to z důvodů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 2978/2012 (pozn.: správně "26 Cdo 2978/2012"). V této souvislosti stěžovatel zmínil, že si byl vědom toho, že ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, bylo novelizováno zákonem č. 360/2005 Sb., při podání návrhu však vycházel z důvodové zprávy, podle níž vypuštění ustanovení §3 odst. 2 mělo představovat jen formální změnu, která věcně na předmětnou úpravu nemá dopad, Nejvyšší soud však v souvislosti s touto novelou svůj dosavadní, konzistentně zastávaný názor změnil prostřednictvím citovaného rozsudku.
7. S názorem vyjádřeným v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí z důvodu, že pokud uvedený soud judikoval neplatnost právního úkonu, pak porušeným předpisem bylo příslušné ustanovení stavebního zákona, nikoliv §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Toto ustanovení bylo vypuštěno pro "nadbytečnost" a citovaný zákon nadále požadoval, aby smlouva o nájmu vymezovala účel nájmu, přičemž smlouva, která by zavazovala k jinému užívání prostor, než jaké bylo kolaudačním rozhodnutím povoleno, by nájemce stavěla do situace, že by musel porušovat buď veřejnoprávní předpis (§126 odst. 1 stavebního zákona), nebo smlouvu o nájmu (a tím i §5 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), navíc výklad §39 o. z. ze strany Nejvyššího soudu je příliš restriktivní, neboť zákonem může být podle tohoto ustanovení jakýkoliv zákon, a také tento soud samotný za neplaný označil úkon, který odporoval veřejnoprávní normě.
8. Krajskému soudu dále stěžovatel vytýká formalistický přístup; na straně jedné totiž smlouvu o nájmu považoval za záznam dohody mezi jejími účastníky, ač z okolností uzavření smlouvy i ze samotného textu vyplývalo něco jiného, a na straně druhé vyvodil, že se smluvní strany dohodly, že prostory budou předány ve stavu nezpůsobilém k užívání, což však ze smlouvy nijak nevyplývalo. Jeho rozhodnutí tak má být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud zcela rezignoval na vlastní právní názor a pouze "opisoval" z rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž jeho názor nadřadil nad zákon, takže postupoval v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Krajskému soudu vytýká i to, že zvolil ústavně nekonformní výklad příslušných právních norem, neboť staví nájemce, který často při uzavírání smlouvy o nájmu neví, jestli (či jak) jsou pronajímané prostory zkolaudovány, do pozice, že bez svého zavinění bude porušovat buď stavební zákon, nebo zákon č. 116/1990 Sb. Navíc jde o výklad, který je v rozporu se záměrem (vůlí) zákonodárce, vyjádřeným v důvodové zprávě k zákonu č. 360/2005 Sb., kdy je argumentováno z kontextu vytrženou částí textu důvodové zprávy, kterýžto postup pak představuje porušení principu dělby moci. Svůj protinávrh přitom stěžovatel, jak dále uvádí, podal s ohledem na obecnými soudy konstantně zastávaný názor, pro jehož změnu nebyl žádný důvod, odvolací soud však rozhodl v rozporu s jeho oprávněným očekáváním, čímž došlo k porušení principu právní jistoty, resp. důvěry v právo.
9. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že se v něm uvedený soud vyhnul řešení nejdůležitějších právních otázek, neboť neuvedl, z čeho vycházel, pokud svůj "nový" právní názor označil za "ustálenou rozhodovací praxi", a proč není důvod se od ní odchýlit, a nevypořádal se s jeho podrobnou argumentací, dle níž je daný právní názor nesprávný. Z odůvodnění jeho rozhodnutí tak není zřejmé, na základě čeho k závěru o nepřípustnosti dovolání dospěl, navíc v dané věci nelze tuto otázku posuzovat odděleně od otázky naplnění dovolacího důvodu, neboť nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu bylo mj. spatřováno v tom, že se opřel o názor Nejvyššího soudu, jenž on (stěžovatel) považoval za chybný. Absence odůvodnění představuje dle stěžovatele zásah do práva na spravedlivý proces.
10. Kromě toho odvolací soud opřel své rozhodnutí o "nový" právní názor Nejvyššího soudu, reagující na změnu zákona č. 116/1990 Sb., což prý představuje exces vyplývající z nepochopení záměru zákonodárce, neboť šlo o změnu pouze formální, nemající na věcnou úpravu žádný dopad. Příslušné rozhodnutí tudíž nemůže zakládat "ustálenou rozhodovací praxi", přičemž byl dán důvod, aby příslušná právní otázka byla vyřešena jinak (tedy tak, jak byla vyřešena předtím). Vzhledem k tomu mělo být dovolání posouzeno jako přípustné. V této souvislosti vyslovuje názor, že se buď zákonodárce při formulování ustanovení §237 o. s. ř. dostatečně nevypořádal s požadavkem Ústavního soudu vysloveným v bodě 69 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, nebo si Nejvyšší soud dané ustanovení nevykládá správně. V každém případě to má za následek, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo zcela nečekané a nepředvídatelné.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
13. Napadeným výrokem krajského soudu bylo rozhodnuto jednak ve věci nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 o. z., jež mělo žalobci vzniknout plněním na základě (absolutně) neplatné smlouvy o nájmu (a to ve výši jedné poloviny již zaplaceného nájemného), jednak ve věci nároku žalobce na zaplacení části dlužného nájemného a v tom rámci o stěžovatelově obraně v podobě uplatnění nároku na slevu z nájemného, který mu měl vzniknout z toho důvodu, že předmět nájmu nemohl v plném rozsahu, konkrétně pokud jde o prostor sauny, užívat k tomuto účelu.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyslovuje svůj nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v již zmíněném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, o který se opřel odvolací a potažmo dovolací soud, když posuzovaly otázku (ne)platnosti předmětné smlouvy o nájmu; v tomto bodě argumentuje tím, že Nejvyšší soud při interpretaci ustanovení §39 o. z. zcela nesprávně pochopil, co zákonodárce novelizací ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., provedenou zákonem č. 360/2005 Sb., sledoval, přičemž poukazuje na údajně nepřijatelné důsledky, jež tato interpretace s sebou nese, tedy že nájemce, jemuž nemusí být stavební určení prostor známo, je nucen porušovat buď stavební zákon, nebo smlouvu o nájmu (a potažmo zákon č. 116/1990 Sb.).
15. Stěžovatel však - jde-li o otázku (ne)platnosti smlouvy o nájmu - v prvé řadě zcela přehlíží argumentaci krajského soudu, který nad rámec zpochybňovaného právního názoru Nejvyššího soudu upozornil, že část pronajatých prostor byla stavebně určena jako sauna, jak plyne ze stavební dokumentace ověřené stavebním úřadem při kolaudaci stavby z roku 1992, byť vedle toho byla předchozím nájemcem Tomášem Lecjaksem budována sauna další. Z této skutečnosti plyne, že nesoulad mezi účelem nájmu, jak byl vymezen ve smlouvě o nájmu (viz čl. III bod 1), podle níž byl nájemce oprávněn užívat pronajaté prostory mj. k provozování sauny, a stavebním určením dané stavby nevznikl, a tudíž k závěru o neplatnosti daného právního úkonu dospět nelze, i kdyby nadále platilo pravidlo, jež bylo zakotveno v již zrušeném ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1991 Sb. a kterého se stěžovatel nyní dovolává.
16. Pokud by snad Ústavní soud vyšel z toho, že nebylo možné původní saunu v důsledku předmětných stavebních úprav užívat, nemohl by dospět k závěru, že sjednaný účel nájmu byl v rozporu se stavebním určením nemovitosti. Jak totiž plyne z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., nebytové prostory bylo nepochybně možné pronajmout i s tím, že si je nájemce sám upraví tak, aby z hlediska právního i faktického mohly sloužit k jinému než původnímu účelu (dle svého stavebního určení), což platilo i před změnou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. Z toho plyne, že takto koncipovaná smlouva o nájmu by nemohla být považována za neplatnou, i kdyby bylo možné aplikovat pravidlo stanovené v dříve platném ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k takové dohodě došlo, a že proto smlouva o nájmu nemůže být považována za neplatnou, resp. že stěžovatel nemá nárok na slevu z nájemného, pak takový závěr Ústavní soud za "extrémní" označit nemůže. Stěžovatel sice krajskému soudu vytýká jeho "formalistický přístup" ke smlouvě o nájmu s tím, že jeho skutkové závěry mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z ústavní stížnosti není zcela patrno, v čem konkrétně má jeho pochybení spočívat.
17. Z provedeného dokazování plyne, že stěžovatel skutečně nemohl nebytový prostor určený pro novou saunu k tomuto účelu užívat, neboť ten teprve procházel rekonstrukcí. S ní započal už předchozí nájemce T. Lecjaks, s nímž byl stěžovatel v obchodním vztahu, který pak byl ostatně důvodem, že do nájemního vztahu vstoupil namísto něj. Stěžovateli byl přitom stav pronajímaných prostor dobře znám, a proto také smluvní strany počítaly s jeho úpravami, jež měl stěžovatel zrealizovat, a to prostřednictvím podnájemce Patrika Lecjakse (bratra předchozího nájemce), k čemuž mu žalobce jako pronajímatel ve smlouvě o nájmu poskytl souhlas (viz čl. III bod 2). Stěžovatel v době uzavření smlouvy o nájmu tedy musel vědět, že část prostor nebude možné bez dalšího užívat k takovému účelu, jenž byl smlouvou o nájmu předpokládán. Tomu odpovídá i vlastní obsah této smlouvy, neboť se v ní žalobce zavázal stěžovateli na jeho výzvu udělit plnou moc k jednání se státními orgány pro účely oprav či úprav mj. nebytových prostor i k jednání s dodavateli služeb, a to za účelem jejich užívání dle dané smlouvy (viz čl. II odst. 5), a také mu udělil oprávnění ke stavebnímu přizpůsobení těchto prostor, a to mj. k provozování sauny (čl. III odst. 2), resp. se zavázal předat stěžovateli nebytové prostory a umožnit mu jejich úpravy a opravy za účelem, k němuž byly pronajaty (čl. VI bod 2.1). S tím navíc, jak již rovněž poukázal krajský soud, koresponduje chování stěžovatele po uzavření smlouvy o nájmu, kdy se začal zabývat stavem nebytových prostor téměř po třech letech, a to poté, co podnájemce ukončil provozování restaurace. S danými závěry ostatně korespondují tvrzení samotného stěžovatele obsažená v dovolání (viz str. 3), jenž poukazoval na to, že zpočátku spolupráce s T. Lecjaksem fungovala dobře a teprve poté, co nastaly komplikace, začal se žalobcem řešit otázku sauny, přičemž požadoval, aby se i on podílel na ztrátách z podnikání jmenovaného. Ústavní soud tak nemá, z čeho by mohl usuzovat, že závěr krajského soudu o tom, že se smluvní strany ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. dohodly odchylně, mohl být považován za "extrémní" ve výše uvedeném smyslu, neboť se opírá o hodnocení provedených důkazů a interpretaci smlouvy, přičemž příslušné úvahy jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) odůvodněny.
18. Brojí-li stěžovatel proti právnímu názoru odvolacího a dovolacího soudu vycházejícího z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, daná námitka je postavena na předpokladu, že účel nájmu byl sjednán v rozporu se stavebním určením nebytových prostor. Toto východisko Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nesdílí, z čehož plyne, že i kdyby se ztotožnil s názorem stěžovatele, nemohlo by to mít na výsledek řízení žádný vliv. Jen na doplnění Ústavní soud uvádí, že daný právní názor Nejvyššího soudu chápe poněkud jinak než stěžovatel, konkrétně tak, že neplatnost smlouvy o nájmu nenastává "automaticky", tj. vždy když sjednaný účel nájmu není v souladu se stavebním určením stavby, ale že je třeba tuto otázku posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a to v zájmu hledání pokud možno spravedlivých řešení při současném zajištění ochrany veřejného zájmu (srov. "smlouva o nájmu ... není neplatná jen proto, že nebytové prostory ... byly pronajaty k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny").
19. Ústavní soud zde vychází z toho, že smyslem a účelem ustanovení §126 odst. 1 stavebního zákona je zabránit tomu, aby stavby (v rámci toho pronajaté nebytové prostory) byly - z faktického hlediska - užívány nájemcem v rozporu s jejich stavebním určením, jež je dáno kolaudačním rozhodnutím apod., přičemž (primárně) není významné, zda to smlouva o nájmu umožňuje, či nikoliv. Jde-li o soukromoprávní rovinu, nájemce jistě nemůže být smlouvou o nájmu nucen k užívání nebytových prostor v rozporu s jejich stavebním určením, se kterým by mohlo být spojeno porušení posledně citovaného ustanovení; takovou povinnost nelze právně vymáhat, a tudíž by smlouva o nájmu mohla být vzhledem k ustanovení §39 o. z. shledána neplatnou. Namítá-li stěžovatel neplatnost smlouvy o nájmu s tím, že nájemce zpravidla neví (nemůže vědět), k čemu jsou nebytové prostory stavebně určeny, a že v důsledku právního názoru Nejvyššího soudu je nucen porušovat buď smlouvu o nájmu, nebo stavební zákon, není jeho argumentace ve vztahu k souzené věci přiléhavá. Z ničeho totiž neplyne, že by jednal v nějakém omylu ohledně stavebního určení nebytových prostor, a proto nemohlo ani dojít k porušení stavebního zákona, protože příslušná část nebytových prostor nebyla stavebně (dosud) uzpůsobena k tomu, aby mohla fungovat jako sauna, přičemž bylo zcela na stěžovateli, zda ji on sám, resp. prostřednictvím podnájemce (či fakticky T. Lecjakse) v souladu se stavebními předpisy zrekonstruuje, či nikoliv, což se nakonec nestalo.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu