ECLI:CZ:US:2015:4.US.1005.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1005/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, IČ: 62967541, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Nd 10/2015-638 ze dne 18. 2. 2015, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2015, domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové tak, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 4644/2014 (řízení probíhá k dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 455/2013-509 ze dne 4. 7. 2014).
Tímto rozhodnutím podle mínění stěžovatelky Nejvyšší soud porušil její právo na legitimní očekávání (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na spravedlivý proces a na předvídatelnost soudního rozhodování, právo na rovnost účastníků řízení, právo na ochranu vlastnictví, právo na svobodné podnikání, a nerespektoval zásadu, že nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci (čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelka v řízení podle svých slov doložila existenci nepřátelského vztahu dotčených soudců k ní, projevený v jiných případech (celkem se mělo jednat o 18 sporů), ve kterých se tito soudci podíleli jako členové senátu na rozhodování o dovoláních podaných stěžovatelkou. Stěžovatelka upozornila na obsah příslušných spisových materiálů, z nichž vyplývá, že soudci dovolacího soudu opakovaně ignorovali skutečný obsah dovolání a aniž by reagovali na stěžovatelkou vznesené právní otázky, odmítli její dovolání jako nepřípustné. V dovolacím řízení navíc nebylo postupováno v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť soudci nepostoupili věc k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, i když prý zjevně dospěli k odlišným právním závěrům od závěrů platné judikatury dovolacího soudu. Uvedené argumenty Nejvyšší soud nicméně pominul a namísto toho své rozhodnutí založil výhradně na vyjádření dotčených soudců, že nemají žádný poměr k projednávané věci, k účastníkům či jejich zástupcům. Upřednostnění daných vyjádření, která nebyla nijak prověřena z hlediska jejich pravdivosti, mělo vést k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků před soudem. Stěžovatelka dovolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval předloženou námitkou podjatosti z pohledu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nýbrž aplikoval ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., pročež dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodování soudce v jiných věcech nemůže být důvodem k jeho vyloučení, neboť taková činnost (rozhodování sporů) je podstatou jeho činnosti, v níž je garantována jeho nezávislost. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. "svým obsahem, smyslem i dopadem" odporuje ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníkovi řízení brání docílit změny soudce jeho diskvalifikací z rozhodování, a to navzdory tomu, že prokáže zásadní a opakující se procesní i rozhodovací pochybení soudce v analogických věcech. Ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. dle stěžovatelky "zásadně narušuje ústavní právo účastníka řízení na spravedlivý proces", proto navrhla jeho zrušení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno. O dovolání stěžovatelky, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 455/2013-509 ze dne 4. 7. 2014 Nejvyšší soud doposud nerozhodl. Není vyloučena ani ta varianta, že o podaném dovolání bude rozhodnuto pro dovolatelku příznivě.
Bude-li mít přesto stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí dovolacího soudu - jí nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila novou ústavní stížností (obdobně rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12, III. ÚS 2913/13 či IV. ÚS 2572/14 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení §14 odst. 4 o. s. ř., jež musí být, coby návrh akcesorický, odmítnut rovněž [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu