ECLI:CZ:US:2015:4.US.1062.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1062/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Abrahama, právně zastoupeného JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem, se sídlem AK Barvířská 125, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2782/2014-424 ze dne 14. 1. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 474/2013-403 ze dne 14. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 10. 4. 2015 doručena ústavní stížnost na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, výrokem I. rozsudku soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem žalované ze dne 22. 4. 2010 je neplatná, výrokem II. rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli na nákladech řízení 14 794 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatele. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně k odvolání žalované Židovské obce Liberec a žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v rozporu s §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. neobsahuje dovolací důvody.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud, rozhodující ve věci, učinil nesprávné právní závěry především v tom, že zamítl jeho žalobu o neplatnost skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou na duchovní funkci šamese a slepě aplikoval rozhodnutí Ústavního soudu. Nepřihlédl k tomu, že stěžovatel ve skutečnosti žádnou duchovní funkci nevykonával a jednalo se o světskou činnost správy majetku církve. Dovolací soud postupoval formalisticky, když dovolání odmítl, aniž by vedl stěžovatele k odstranění vad podání. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že se stěžovatel domáhal výkladu otázky, zda v případě absence možnosti dovolat se svých práv spadajících do autonomní působnosti církve, je přípustné se obrátit na civilní soud. V tom stěžovatel spatřuje zásadní porušení svých Listinou zaručených práv a v záhlaví citovaná rozhodnutí tak byla podle stěžovatele vydána v rozporu s Listinou zaručeným právem na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
6. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
7. To se však v projednávané věci nestalo. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí (odvolacího soudu) jsou logická a z hlediska rozsahu dostatečná, a že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
8. V posuzované věci je podstatou sporu to, zda je v pravomoci civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru duchovních.
9. Podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o církvích a náboženských společnostech"), církve spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000 ze dne 31. 8. 2000 (U 30/19 SbNU 283), nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.
11. Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru, shodně jako civilní soudy, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvím by došlo k nepřípustnému zásahu do její vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci. Uvedené závěry lze podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout též na projednávanou věc. Jestliže ve výše uvedených rozhodnutích zaujal Ústavní soud stanovisko, že obecné soudy nemají pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi, pak totéž platí i pro spor posuzovaný nyní, neboť podstata věci zůstává stejná. S ohledem na to, že stěžovatel vykonával u vedlejšího účastníka - byť v pracovním poměru - funkci šamese, která je podle nařízení vlády č. 86/1993 Sb. funkcí duchovní, náležející do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci zaručené čl. 16 odst. 2 Listiny, by derogační nález Ústavního soudu vedl k narušení kautel ústavnosti zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny
12. Ačkoli soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, odvolací soud konstatoval, že judikatura se v této věci vyvíjela a v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Odvolací soud žalobu zamítl s odkazem na ustanovení, které církvím zaručuje právo nezávisle na státních orgánech spravovat své vnitřní záležitosti (ustanovování duchovních čl. 16 odst. 2 Listiny a §4 odst. 1, 3 zákona o církvích a náboženských společnostech) a vyhověl návrhu žalované církve, která vznesla námitku nedostatku rozhodovací pravomoci soudu, své rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř.
13. Dovolací soud vyšel při posuzování přípustnosti dovolání z toho, že právní otázka nebyla nastolena stěžovatelem, proto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. V posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, které bylo podáno v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 a §237 o. s. ř., neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [tj. které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné; takovým vymezením není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněno], proto nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení.
14. Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor, aby dovolací soud měl možnost případnou přípustnost dovolání uvážit. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
15. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu