ECLI:CZ:US:2015:4.US.1086.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1086/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karla Duba, zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 28 Cdo 2645/2013-226 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 č. j. 24 Co 232/2012-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 10 Ústavy.
II.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 3. 2012 č. j. 4 C 241/2009-129 zamítl žalobu Hlavního města Prahy (dále jen "žalobce") domáhajícího se určení vlastnictví ke v žalobě specifikovaným nemovitostem (pozemkům; dále jen "nemovitosti") a nahrazení předcházejícího rozhodnutí Ministerstva zemědělství -Pozemkového úřadu Praha (dále jen "PÚ") ze dne 26. 2. 2009 č. j. PÚ 6650/92 (dále jen "rozhodnutí PÚ"). Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti přešly na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.")]; navíc bylo prokázáno, že stát nemovitosti pro vytčené účely (připravovanou Mezinárodní výstavu květin) nevyužíval.
Městský soud v odůvodnění rozhodnutí - kterým rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalovaní (včetně stěžovatele) nejsou spoluvlastníky nemovitostí a jímž nahradil rozhodnutí PÚ - dospěl (po dílčím doplnění dokazování) k závěru o důvodnosti odvolání žalobce. Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že při uzavírání smluv byli prodávající ovlivněni opakovanými požadavky na výkup nemovitostí, resp. jejich vyvlastnění, což vedlo nakonec k uzavření kupní smlouvy, kterou by jinak prodávající neuzavřeli. Odvolací soud měl tedy za to, že byl naplněn znak tísně ve smyslu konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2481/2009). Naproti tomu však nebyl naplněn druhý kumulativní znak, tj. nápadně nevýhodné podmínky. Cena za podíly byla podle smlouvy ze dne 16. 12. 1976 stanovena nejvyšší cenou jakou připouštěla vyhláška č. 43/1967 Sb., a to za situace, kdy se jednalo o prodej samotného pozemku, tj. tzv. "bez investic". Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat, nejde pouze o subjektivní pocit prodávajících (srov. citované rozhodnutí a také další rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2333/2010). Nápadně nevýhodné podmínky sice mohou spočívat i v něčem jiném než v rozporu s cenovým předpisem, musí však jít o takové podmínky, kterými se kupní smlouva nápadně odlišuje od kupních smluv uzavíraných jinými účastníky (srov. např. nucené vystěhování vlastníka z obce - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2532/2010) nebo sjednaní kupní ceny, která sice odpovídala cenovému předpisu, ale byla odrazem v cenovém předpisu obsažené diskriminace soukromých vlastníků s jiným typem vlastnictví (srov. citovaný rozsudek i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95).
V souzené věci k takové situaci nedošlo, když nápadně nevýhodné podmínky navíc nelze spatřovat ani v osobním vztahu prodávajících k pozemku nebo je dovozovat z rozdílu mezi tehdejšími a dnešními cenami pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3868/2010). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. naplněn nebyl, neboť nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy, která sice byla uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek.
Nejvyšší soud dovolání žalovaných (včetně stěžovatele) odmítl, když se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu. Dovolací soud připomněl své stanovisko č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Sbírka"), ve kterém - k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. - podrobněji poukázal na výklad znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve svých rozhodnutích uveřejněných pod č. 36/1993 a č. 34/1993 Sbírky. V souvislosti s uvedeným výkladem Nejvyšší soud připomněl již odvolacím soudem uvedený judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95. Dovolací soud uzavřel s tím, že uvedený závěr odvolacího soudu nespočíval na posouzení věci podle nesprávného právního předpisu, na aplikaci právního předpisu v rozporu s ustáleným rozhodováním dovolacího soudu; neshledal ani přesvědčivé argumenty a tvrzení k tomu, aby jím již vyřešená právní otázka byla v daném případě posouzena jinak.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě doslovně zopakoval celý obsah dovolání žalovaných. Následně zdůraznil, že má za to, že k prodeji nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Městský soud v Praze se souzenou věcí zabýval pouze formálně, když rozpor s cenovými předpisy neposuzoval podle jejích konkrétních okolností, ale své rozhodnutí založil na pouhém mechanickém srovnání kupní ceny s tehdejší cenou tabulkovou, které akceptovalo neadekvátnost obdrženého plnění, jež nemohlo nahradit osobní vztah žalovaných k předmětným nemovitostem. Odvolací soud proto podle stěžovatele postupoval zcela proti duchu restitučních zákonů. Stěžovatel v této souvislosti připomněl několik judikátů Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 97/96, IV. ÚS 169/98 a III. ÚS 91/2000) a zdůraznil, že předmětná nápadná nevýhodnost podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se může týkat skutečností, které nastaly ještě před uzavřením kupní smlouvy, avšak projevuje se až v podmínkách konkrétního kontraktačního procesu.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud současně neopomíjí skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 7 podal nevyžádané právní vyjádření, ve kterém nic nového neuvedl a odkázal na odůvodnění rozhodnutí PÚ a svého rozsudku.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah vyžádaných spisů i naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Právo na spravedlivý (řádný) proces především neznamená, že je jednotlivci garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K jeho porušení by mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opětovně (identicky jako v dovolání) vyjadřuje nesouhlas s hodnocením znaku nápadně nevýhodných podmínek Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů těchto civilních soudů, které vyhověly návrhu žalobce.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že oba civilní soudy postupovaly v souladu se zjištěným stavem, činily z něj adekvátní závěry, jež nelze považovat za mechanické či formalistické. Oba soudy zřetelně uvedly a vysvětlily podstatné otázky týkající se současného splnění obou podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a znaku nápadně nevýhodných podmínek zvláště. Soudy v uvedených souvislostech odkázaly na dosavadní ustálenou a jasnou judikaturu dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1406/99, 28 Cdo 2481/2009, 28 Cdo 2333/2010, 28 Cdo 2532/2010, 28 Cdo 3868/2010 a 28 Cdo 2369/2012) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 168/95 a I. ÚS 472/2000). Ústavní soud musí současně připomenout další vlastní, v rozhodnutích civilních soudů neuvedenou judikaturu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 139/93, II. ÚS 53/95, II. ÚS 59/95, IV. ÚS 85/95, I. ÚS 65/96), v níž - obdobně jako v ostatních judikátech - je podáván výklad pojmů tísně a jejího naplnění, a to i za podmínek ovlivněných skutečnostmi, jež podle stěžovatele nastaly ještě před uzavřením kupní smlouvy. Stejně tak je podáván výklad pojmu nápadně nevýhodných podmínek, a to především s přihlédnutím k jejich objektivní existenci, intenzitě a vazbě na okolnosti konkrétního případu, tj. např. vystěhování, porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění nebo značně nevýhodné smluvní podmínky.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, který podáním ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s civilními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním prakticky totožných námitek, jež dovolacímu soudu adresoval již dříve. Stěžovatel vlastně očekával, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem vytýkané porušení základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u dovolacího soudu všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu