ECLI:CZ:US:2015:4.US.1156.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Oldřicha Bohuslava, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 747/2014-114 ze dne 28. 1. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 322/2013-96 ze dne 9. 10. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 117/2011-71 ze dne 23. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím, požadované z titulu náhrady škody v souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení, kterým mělo dojít ke zmaření možnosti stěžovatele uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností měly způsobit škodu na jeho majetku. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Toto rozhodnutí následně napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci ze strany soudů a tvrdí, že trestní stíhání podezřelých bylo odloženo s tím, že sdělení obvinění odporuje ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, je nicotné, a tedy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno, pročež však mezitím uplynula od spáchání skutku promlčecí lhůta stanovená trestním zákonem, a tak dle jeho názoru nebylo možno zahájit trestní stíhání proti osobám v postavení podezřelých bezvadným způsobem. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že se z toho důvodu náhrady škody již nemohl a nemůže proti škůdcům domoci, neboť v době, kdy se oprávněně domníval, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohl civilní žalobu podat pro překážku litispendence. Zásadní nedostatek činnosti státních orgánů tedy dle stěžovatele spočíval v tom, že trestní stíhání škůdců vlastně vůbec neprobíhalo; v důsledku těchto okolností mu byla způsobena škoda. Pakliže obecné soudy k těmto skutečnostem řádně nepřihlédly, zasáhly do jeho práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, především pak představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Dále je třeba připomenout, že Ústavní soud se identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu k poškozeným komanditistům společnosti Joint Invest Action, k. s., již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Kupř. v usnesení sp. zn. I. ÚS 4878/12 ze dne 27. 3. 2013 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že "[o]dložení předmětné trestní věci přitom ve vztahu k ní (tj. konkrétní poškozené - pozn. ÚS) nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení §112 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb. - pozn. ÚS) zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo".
Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013, kde zdůraznil, že "[o]dvolací soud mimo jiné uvedl, že pokud trestní řízení vykazovalo pochybení, pro která byla následně věc odložena, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo se všemi právními důsledky z toho plynoucími, a řádně probíhalo též související adhezní řízení. To mělo za následek i stavení promlčecí lhůty ve smyslu ust. §112 obč. zák. Po celou dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, pak promlčecí lhůta, jejíž délka vyplývá z ust. §106 obč. zák., ve smyslu ust. §112 obč. zák., neběžela a její běh pokračoval až poté, kdy byla trestní věc odložena. Stěžovateli nic nebránilo, aby poté, v průběhu jejího běhu, uplatnil proti primárním škůdcům svůj nárok formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou, která má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit)."
V jiném svém usnesení, sp. zn. II. ÚS 4245/12 ze dne 31. 1. 2013, Ústavní soud podotkl, že "[n]eodškodňuje se totiž samotný nesprávný úřední postup, ale majetková újma, pokud nesprávný postup měl dopad do majetkové sféry žalobce; tedy jestliže by, nebýt této nesprávnosti v postupu, k majetkové újmě nedošlo. Pakliže vznik škody je odvíjen od zpronevěření částky vložené do společnosti, tedy škoda vznikla před zahájením trestního stíhání, nelze mezi touto škodou a nečinností orgánů činných v trestním řízení příčinnou souvislost dovozovat. Jestliže musí být v případě zjišťování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem současně splněny všechny tři výše uvedené předpoklady a žalobci se nepodaří prokázat naplnění byť i jen jednoho z nich, je další dokazování ohledně zbývajících dvou předpokladů odpovědnosti nadbytečné a postrádá reálné opodstatnění".
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby byla jiná fyzická osoba trestně stíhána [srov. např. usnesení ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), či usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000 (U 34/19 SbNU 303), byť s tím, že Ústavní soud nepřehlíží judikaturní posuny vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k řízením, v nichž vystupují oběti porušení článků 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], či aby bylo v souvislosti s tímto stíháním vedeno adhezní řízení (srov. též usnesení ze dne 5. března 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, bod 36). Nelze tedy přisvědčit jeho argumentaci, že již samotné skončení adhezního řízení bez meritorního rozhodnutí o uplatněném nároku zakládá porušení jeho základního práva.
Konečně je třeba zmínit též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 9. 2014 ve věci stížnosti č. 37869/14, Hladký proti České republice, v němž soud dospěl k závěru, že i když došlo v dané věci k odložení trestního stíhání, stěžovatel měl další možnosti, jak uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Jednak přihlásil svou pohledávku vůči společnosti do konkurzního řízení, které v době soudního řízení o náhradu škody způsobenou státem stále probíhalo, jednak, a to je ještě důležitější, se stěžovatel mohl domáhat náhrady škody v občanskoprávním řízení, a to už v roce 2008. Tuto možnost však nevyužil. Za povšimnutí zde stojí i navazující úvaha soudu o tom, že tvrzení, že v trestním řízení by soud nařídil komplementářům společnosti, aby stěžovateli zaplatili požadovanou částku, je spekulativní. Nelze tedy říci, že stěžovatel měl legitimní očekávání, že se v trestním řízení domůže odškodnění. Tyto vývody jsou určující i pro nyní projednávanou věc.
Pakliže obecné soudy při svém rozhodování zohlednily výše uvedené judikaturní závěry, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu