ECLI:CZ:US:2015:4.US.1292.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1292/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Tomáše Hebelky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Evou Luskovou, advokátkou se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 1349/2014 ze dne 18. 9. 2014 a proti postupu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, v řízení vedeném pod sp. zn. KRPB-177770/TČ-2014-060282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 12, čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 1349/2014 ze dne 18. 9. 2014 a uložení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a obnovit stav před porušením tím, že vrátí stěžovateli věc vydanou dobrovolně dle §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Výše označeným příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla nařízena domovní prohlídka bytové jednotky č. X1 , ve 4. patře domu č. p. X2 na ulici A., a to v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Prověřovaná trestná činnost spočívala, stručně řečeno, v tom, že uživatel IP adresy, registrované na majitele dotčené bytové jednotky, protiprávně nabízel ze svého počítače stažení souborů s hudebními díly, přičemž dle přezdívky "Tomas-Netbox", pod níž na P2P sítích vystupoval, byl ze spáchání této trestné činnosti podezřelý syn majitele bytu, Tomáš Hebelka (stěžovatel). Městský soud dovodil, že existuje důvodné podezření, že se v bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to zejména počítač a datová média, kde jsou uloženy důkazy o páchání trestné činnosti. Prohlídku bylo dle městského soudu nutno provést jako úkon neodkladný a neopakovatelný ještě před zahájením trestního stíhání, neboť cílený zásah uživatele do softwarového či hardwarového vybavení nebo do uložených dat by mohl vést ke zmaření objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání.
Z přiloženého listinného materiálu se dále podává, že dne 23. 9. 2014 navštívili příslušníci Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále též "policejní orgán"), byt uvedený v příkazu k domovní prohlídce. V té době se zde nacházel stěžovatel, který policisty vpustil dovnitř a na jejich žádost jim ukázal svůj počítač. Policisté stěžovatele vyzvali, aby počítač dobrovolně vydal, s tím, že pokud tak učiní, bude upuštěno od domovní prohlídky. Stěžovatel souhlasil, k provedení domovní prohlídky tedy nedošlo. Pod č. j. KRPB-177770-10/TČ-2014-060282-HRO byl téhož dne sepsán protokol o vydání věci dle §78 odst. 1 trestního řádu, který stěžovatel podepsal.
Usnesením č. j. KRPB-177770-46/TČ-2014-060282-HRO ze dne 10. 2. 2015 policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 trestního zákoníku. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu bylo spatřováno jednak ve sdílení autorsky chráněných hudebních dat a jednak v nelegálním užívání operačního systému Microsoft Windows 7 Professional.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, tvrdíce, že vydaným příkazem k domovní prohlídce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, o čemž se dověděl až dne 3. 3. 2015, kdy mu bylo umožněno se s příkazem seznámit při nahlížení do trestního spisu. Dříve porušení svých práv nemohl zjistit, neboť mu příkaz k domovní prohlídce nebyl nikdy doručen. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že za daných okolností podává návrh v zachované lhůtě ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu a navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně jako naléhavou.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval především v absenci řádného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. V této souvislosti městskému soudu vytýkal, že se opíral o nedostatečná či dokonce zavádějící zjištění obsažená ve spisovém materiálu, že nerespektoval zásadu přiměřenosti zásahu a že neuvedl přesvědčivé důvody, proč bylo nutno úkon provést již ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný. Dle názoru stěžovatele významně pochybil již policejní orgán, který se nijak nesnažil prověřit skutečnosti uváděné v trestním oznámení podaném dne 14. 7. 2014, ačkoliv disponoval možnostmi, jak to učinit, a ačkoliv by takový postup byl z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele jednoznačně šetrnější. Namísto toho přistoupil policejní orgán bez dalšího ke zjištění majitele IP adresy a městský soud pak na základě těchto neprověřených informací vydal příkaz k domovní prohlídce. Jelikož městský soud v podstatě mechanicky převzal neověřená tvrzení obsažená v trestním oznámení, aniž by je podrobil kritickému zkoumání, nese jeho rozhodnutí znaky vágnosti a libovůle. Tyto nedostatky jsou přitom takového rázu, že napadený příkaz k domovní prohlídce nemůže z hlediska požadavků vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06, III. ÚS 287/96, II. ÚS 3073/10, I. ÚS 2787/13 či nálezu Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 obstát. Skutečnost, že se nejednalo o úkon neodkladný a neopakovatelný, je ostatně zřejmá již z časových souvislostí případu, kdy návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce byl vydán až čtyři měsíce poté, co byly oznamovatelem shromážděny veškeré doklady o trestné činnosti.
Pokud jde o samotný průběh "domovní prohlídky", stěžovatel namítal, že policejní orgán neprovedl jeho předběžný výslech ve smyslu §84 trestního řádu. Policisté mu pouze nabídli, že upustí od domovní prohlídky, vydá-li jim stěžovatel svůj počítač. Stěžovatel se požadavku policejního orgánu pod bezprostřední hrozbou domovní prohlídky podrobil, aby tak předešel zásahu do svého soukromí a soukromí svých rodičů; domovní prohlídka se tak nekonala. Policejní orgán nepředal stěžovateli příkaz k jejímu provedení ani kopii trestního oznámení a o úkonu nebyl sepsán protokol, nýbrž jen úřední záznam.
Policejní orgán nato nechal vypracovat znalecký posudek, v jehož příloze byla vypsána veškerá elektronická korespondence stěžovatele a jeho rodičů, včetně přihlašovacích údajů uložených v internetovém prohlížeči, což dle stěžovatele představovalo jednak vážné porušení práva na ochranu důvěrnosti soukromých písemností a jednak zakládalo riziko vyzrazení hesel k bankovním účtům apod. Stěžovatel vyslovil názor, že z postupu policejního orgánu lze usuzovat, že domovní prohlídka mohla být pouhou záminkou ke zjištění soukromých údajů o jeho osobě, neboť zkoumání uvedených dat nijak nesouviselo s prověřovanou trestnou činností. Stejně tak byl nadbytečně analyzován i veškerý v počítači nainstalovaný software, ačkoliv stěžovatel nebyl podezřelý z používání nelegálního programového vybavení. Až na základě expertízy byl posléze obviněn i z užití nelegální kopie systému Windows, a to přesto, že disponoval dokladem o jeho legálním nabytí.
Stěžovatel dále uvedl, že on sám i jeho matka, která vlastní převážnou část hardware ze zabaveného počítače, opakovaně žádali, aby byl počítač vrácen, nicméně jim nebylo ze strany policejního orgánu, resp. Městského státního zastupitelství v Brně, vyhověno. Prostřednictvím napadeného příkazu k domovní prohlídce tak došlo rovněž k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh stěžovatele splňoval všechny zákonné náležitosti vyžadované pro jeho věcné projednání, zejména byl-li podán včas. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jmenovitě proti příkazu k domovní prohlídce není žádný opravný prostředek přípustný, proto lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet dnem, kdy byl příkaz k domovní prohlídce stěžovateli doručen. Jelikož ve spisovém materiálu není obsažen dokument, který by prokazoval opak, vycházel Ústavní soud ohledně okamžiku doručení z tvrzení stěžovatele, že mu příkaz k domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 ani později předán nebyl a že se s ním seznámil teprve dne 3. 3. 2015, kdy mu bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Zaslal-li tedy stěžovatel stížnostní návrh Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2015, učinil tak v zákonné lhůtě.
Ústavní soud následně napadený příkaz k domovní prohlídce, jakož i postup policejního orgánu při jeho "provádění" dne 23. 9. 2014, přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. Nic takového v daném případě zjištěno ovšem nebylo.
V posuzované věci bylo nutno předně zvážit, zda vůbec mohlo dojít k tvrzenému zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv za situace, kdy příkaz k prohlídce byl sice soudem vydán, avšak následný procesní postup policejního orgánu se omezil toliko na výzvu dle §78 trestního řádu, na jejímž podkladě stěžovatel sám dobrovolně hledanou věc odevzdal, a policejní orgán proto k vlastnímu provedení prohlídky vůbec nepřikročil. Ústavní soud má za to, že za popsané skutkové konstelace k dokonanému zásahu do nedotknutelnosti obydlí či jiných prostor vůbec nemohlo dojít a že pouhá přítomnost policejního orgánu v bytě stěžovatele není "prohlídkou" ve smyslu §82 a násl. trestního řádu. Stěžovatelem navržený prostředek k ochraně jeho práva, tzn. kasace napadeného příkazu k domovní prohlídce, tak nemůže splnit zamýšlený účel, neboť jak již bylo uvedeno, k vydání počítače došlo v režimu výzvy dle §78 trestního řádu, proto by zrušení příkazu k domovní prohlídce nemělo na průběh trestního řízení vůbec žádný vliv.
Ústavní soud se v rámci svého posuzování neomezil pouze na petit ústavní stížnosti, ale v souladu s jejím odůvodněním zvažoval rovněž možnost, zda k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci - protiprávního postupu policejního orgánu při provádění úkonů trestního řízení, a to konkrétně, zda nebyl příkaz k domovní prohlídce zneužit k neoprávněnému nátlaku na stěžovatele, aby hledanou věc vydal. Takový postup policejního orgánu by mohl být eventuálně hodnocen jako donucování k sebeobvinění, tj. jako porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, zakotvené v čl. 37 odst. 1 a v čl. 40 odst. 4 Listiny a v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Aby však bylo možno hovořit o zneužití příkazu k domovní prohlídce, muselo by se jednat o případ zjevné svévole policejního orgánu, tedy o situaci, kdy by policejní orgán buď příkazem k domovní prohlídce nedisponoval vůbec, a předstíráním opaku by se snažil přimět podezřelého či obviněného k odevzdání věci, anebo o situaci, kdy by byl příkaz k domovní prohlídce zjevně nezákonný a policejní orgán by jej přesto účelově využil k ovlivnění jednání podezřelého, ačkoliv o nedostatcích příkazu musel vědět.
V případě stěžovatele se jeví být relevantní druhá z uvedených variant, tedy využití zjevně nezákonného příkazu. Ústavní soud se tudíž z tohoto hlediska předmětným příkazem k domovní prohlídce zabýval, nicméně žádné pochybení, mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal. Příkaz k domovní prohlídce byl vydán příslušným soudem v souladu s ustanovením §83 odst. 1 trestního řádu. Příkaz je také náležitým způsobem odůvodněn. Jeho výrok obsahuje označení orgánu, který prohlídku provede. Objekt, jenž měl být prohlídce podroben, je uveden s přesnou adresou a s vlastnickými vztahy, současně je zde zřetelně popsáno, na základě jakých skutečností městský soud usoudil na podezření ze spáchání trestného činu a na to, že se v prohledávaném objektu mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení. Soud v něm rovněž logicky a srozumitelně vysvětlil neodkladnost a neopakovatelnost úkonu, spočívající v nebezpečí zničení důkazů elektronické povahy. Namítal-li stěžovatel, že návrh na nařízení domovní prohlídky vycházel z neověřených informací, pak je třeba podotknout, že v dané fázi trestního řízení nelze mít z povahy věci úplnou jistotu ohledně toho, zda ke spáchání trestného činu skutečně došlo, nicméně pro nařízení domovní prohlídky postačuje důvodné podezření, že se tak stalo a že se v místě domovní prohlídky nachází věci důležité pro objasnění této trestné činnosti. Souhrnně vyjádřeno, veškeré zákonem požadované náležitosti příkaz k domovní prohlídce splňoval, lze tedy mít za to, že i postup policejního orgánu, který přiměl stěžovatele k vydání věci s odkazem na existenci příkazu k domovní prohlídce, je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný.
Jestliže Ústavní soud nezjistil v souvislosti s příkazem k domovní prohlídce, resp. úkony policejního orgánu činěnými dne 23. 9. 2014, žádné pochybení, nebyl oprávněn nařídit ani obnovení stavu před porušením práva, tzn., aby byla stěžovateli navrácena věc, kterou zmiňovaného dne vydal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 téhož zákona Ústavní soud přitom neshledal důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu