ECLI:CZ:US:2015:4.US.1332.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1332/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lucie Šlégr (dříve Kaufmann Králová), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 5296/2014-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014 č. j. 19 Co 140/2014-133 podle §243c odst. 1 věty první, neboť směřovalo proti rozhodnutí soudu, proti němuž není dovolání přípustné.
Stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání podrobně vylíčila, v čem spatřuje jeho přípustnost a splnila tak zákonné podmínky přípustnosti dovolání. Výslovně uvedla, že dovolání je přípustné částečně z toho důvodu, že je nutno vyřešit otázku, která prozatím nebyla v rámci rozhodovací praxe Nejvyšším soudem vyřešena, a dílem, že se soudy obou stupňů v předchozím řízení odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud již dlouhodobě judikuje (např. sp. zn. II. ÚS 3461/14, IV. ÚS 3545/14), že v případě ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost, lze z ústavněprávního hlediska toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Z tohoto hlediska není Nejvyššímu soudu co vytknout. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky dostatečně zabýval a své závěry podrobně odůvodnil. Mimo jiné zejména uvedl, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, které však vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud přitom konkrétně uvedl, v čem se liší skutková verze uváděná stěžovatelkou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dospěl proto k závěru, že stěžovatelka v tomto směru v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného, než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nejvyšší soud dále objasnil, z jakých důvodů neakceptoval námitku stěžovatelky, že se odvolací soud odchýlil od své judikatury a námitku, podle které byl ve věci nesprávně aplikován rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 (tento rozsudek vůbec nebyl odvolacím soudem reflektován).
Ústavní soud uzavírá, že těžištěm ústavní stížnosti jsou námitky směřující k údajnému formalismu v rozhodování dovolacího soudu, který měl mít za následek odepření požadované ochrany práv. Uvedené pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a neshledal proto důvod ke kasačnímu zásahu. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat přípustnost dovolání, své závěry, podle nichž stěžovatelkou uplatněné námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, řádně odůvodnil.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní meritorní přezkum podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo podle přesvědčení Ústavního soudu z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu