ECLI:CZ:US:2015:4.US.1459.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1459/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 3. 2014 č. j. 7 C 164/2013-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Jičíně žalobu ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému o zaplacení částky 167 Kč zamítl. Soud poukázal na to, že doklady (znějící na částky 113 Kč a 28 Kč) pouze prokazují, že stěžovatel zaplatil Městskému úřadu v Hořicích za zábor veřejného prostranství uvedené částky; částka 26 Kč představuje poštovné zaplacené stěžovatelem za výzvu zaslanou žalovanému k náhradě škody. Soud dospěl jednoznačně k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a jím tvrzenou škodou, jakožto jednoho z předpokladů existence odpovědnosti žalovaného za škodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že okresní soud jej měl poučit o tom, že by měl lépe prokázat předmětné skutečnosti. Stěžovatel, který se domnívá, že soud neodůvodněně odmítl důkazy, poukázal na to, že by mohl nabýt dojem, že se soud nechtěl věcí více zabývat a "zdržovat". Stěžovatel také konstatoval, že se sice jedná o bagatelní spor, avšak pro něj, který je nemajetný, se jedná o nezanedbatelnou částku a současně jde také o princip, kdy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 167 Kč s příslušenstvím.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
II.
Nad rámec a pro úplnost uvádí Ústavní soud následující.
Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že civilní soud postupoval podle relevantních ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Jičíně, ve kterém je obsažena zřetelná a náležitá argumentace, a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu. Okresní soud jasně a podrobně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani co do jeho účelového tvrzení, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací. Stejně tak lze z protokolu o jednání před tímto soudem ze dne 26. 2. 2014 usoudit na jeho běžný průběh, stěžovatel byl upozorněn na možnost vydání rozsudku v jeho neprospěch v případě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazu ohledně předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci v řízení před okresním soudem neunesl důkazní břemeno, nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před tímto soudem nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilním soudem sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu