ECLI:CZ:US:2015:4.US.1557.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1557/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. K., Věznice Jiřice P.O. BOX 8, Lysá nad Labem, právně zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Masopustem, Sokolská 548/44, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2014 sp. zn. 2 To 245/2014, usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 7 Tdo 222/2015 a návrhu na náhradu nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 9 T 73/2014 uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců. Stěžovatelem podané odvolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto, přičemž následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že se nalézací soud v rámci hlavního líčení nezabýval tím, že příčinou páchané majetkové trestné činnosti mohla být jeho duševní porucha, konkrétně kleptomanie. Okresní soud odmítl nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie s tím, že z výsledků dokazování nevyplývá žádná okolnost, která by vypracování znaleckého posudku odůvodňovala. Názor nalézacího soudu je podle něj utvrzován i tím, že se stěžovatel doposud neléčil u žádného psychiatra.
V podaném odvolání stěžovatel popsal, že podnětem ke krádežím nebylo dosáhnutí užitku nebo finančního prospěchu z kradených věcí, neboť tyto objektivně vůbec nepotřeboval a na krádeže se nijak nepřipravoval. Podstatným pro něj měl být pocit euforie, který při drobných krádežích pociťoval. Stěžovatel nebyl schopen ovládnout své jednání. Závěr okresního soudu o tom, že v dané věci není třeba vypracovat znalecký posudek, se nemůže opírat pouze o tu skutečnost, že se obžalovaný doposud neléčil u žádného psychiatra.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. trestním zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Za situace, kdy obecný soud nepřipustí provedení obžalovaným navrženého důkazu, je jeho povinností se s důvody tohoto postupu řádně vypořádat v rámci odůvodnění příslušného rozhodnutí. V předmětném případě okresní soud návrh na provedení důkazu zamítl, neboť podle jeho mínění z okolností případu nevyplývala žádná skutečnost, jež by vypracování znaleckého posudku odůvodňovala. Samotné opakované odsouzení pro majetkovou trestnou činnost okresní soud za takovouto okolnost nepovažoval. Otázka navrženého a neprovedeného důkazu se stala hodnocením též příslušného krajského soudu, který mimo jiné poukázal na skutečnost, že obžalovaný byl ve svých 23 letech již 10x soudně trestán a byť je pravdou, že krádeže v tomto výčtu převažují, obžalovaný se nedopouštěl pouze tohoto druhu trestné činnosti. V souvislosti s uvedeným poukázal odvolací soud na trestný čin neoprávněné užívání cizí věci, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, porušování domovní svobody, neoprávněné držení platební karty, neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku či podílnictví. Podle závěrů odvolacího soudu má stěžovatel sklony k páchání trestné činnosti obecně, která až na výjimky nemůže souviset s tvrzenou kleptomanií.
K uvedené právní argumentaci stěžovatele se vyjádřil Nejvyšší soud, který navíc konstatoval, že ani způsob provedení posuzovaného činu nijak nenasvědčuje možnosti, že by jednání pachatele bylo projevem namítané duševní poruchy. Obviněný jednal cíleně a s jasným rozmyslem, což je zřejmé z toho, že nejprve poškodil originální plastový obal, do něhož byla sluchátka umístěna, poté je vyňal z obalu, který odstranil a nakonec je rafinovaně a nepozorovaně uložil do tašky své přítelkyně, zatímco sám prošel kolem pokladen bez zaplacení. Jednání obviněného tak postrádalo rysy impulsivnosti a zkratkovitosti, které jsou pro kleptomanii příznačné.
Za účelem řádného posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 9 T 73/2014, z něhož vyplývá, že právní argumentace obecných soudů nachází oporu ve spise. Navíc není od věci poukázat též na protokol o výslechu podezřelé osoby sepsaný Policií ČR dne 18. 9. 2014, z něhož vyplývá, že stěžovatel chtěl odcizená sluchátka používat pro svou vlastní potřebu, není tedy pravdou, že podnětem ke krádežím nebylo dosažení užitku nebo finančního prospěchu z kradené věci.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, jak se obecné soudy vypořádaly s navrženým neprovedeným důkazem. Podle náhledu Ústavního soudu je z výše uvedeného zřejmé, že se obecné soudy všech stupňů nepřipuštění navrženého důkazu v rámci odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly a řádně odůvodnily, proč jej v řízení nepřipustily. Sama skutečnost, že se stěžovatel s tímto hodnocením neztotožňuje, rozhodnutí obecných soudů protiústavním nečiní. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zaplatil stát.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu