ECLI:CZ:US:2015:4.US.1902.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1902/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karla Dvořáka, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 9 As 113/2014-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v napadeném usnesení, který se týká platby soudního poplatku za podání kasační stížnosti podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako vlastník honebních pozemků podal k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 12. 2. 2014 č. j. 52 A 26/2013-40, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. SpKrÚ 1534/2013/OŽPZ OZE, č. j. 8614/2013/OŽPZ/Ja. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Svitavy, odboru životního prostředí č. j. 53818-12/OZP-prj/395-2010 ze dne 6. 11. 2012, kterým bylo rozhodnuto o přičlenění honebních pozemků stěžovatele k honitbě Bělá nad Svitavou podle §30 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
Protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za kasační stížnost, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. 9 As 113/2014-11, vyzval, aby tak učinil ve lhůtě pěti dnů od doručení usnesení, a zároveň jej poučil, že nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě, řízení o kasační stížnosti bude zastaveno. Ústavní stížností napadeným usnesením, které bylo stěžovateli doručeno dne 3. 4. 2014, Nejvyšší správní soud rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu téhož dne advokát stěžovatele uvedl, nechť Nejvyšší správní soud považuje soudní poplatek dosud mu soudem nevrácený v jiné věci (vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 8 As 10/2014) za soudní poplatek uhrazený ve věci vedené pod sp. zn. 9 As 113/2014. Následně byl advokátem stěžovatele soudní poplatek zaplacen, a to okamžikem, kdy byl dne 4. 4. 2014 připsán na příslušný účet Nejvyššího správního soudu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však pozdní úhrada poplatkové povinnosti neměla vliv na vydané usnesení o zastavení řízení, protože za datum úhrady soudního poplatku je považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby. Takový výklad považuje stěžovatel za nesprávný a přepjatě formalistický, neboť soudy vyšly pouze z jazykového výkladu slova "zaplatit" obsaženého v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Pokud šlo o možnost považovat soudní poplatek dosud nevrácený advokátovi stěžovatele v jiné věci za soudní poplatek uhrazený stěžovatelem v posuzované věci, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že takový požadavek odporuje zákonu o soudních poplatcích, který v §8 odst. 3 a 4 určuje, jakými způsoby je možno soudní poplatek zaplatit. Podle stěžovatele však z daného ustanovení nelze automaticky a jednoznačně dovodit, že zákon nepřipouští, aby soudní poplatek byl uhrazen doručením projevu vůle advokáta plátce, nechť soud za platbu soudního poplatku považuje peněžní prostředky, které se již nacházejí na účtu soudu a které jsou určeny k vrácení témuž advokátovi na účet jím označený.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na platbu soudního poplatku podle zákona o soudních poplatcích. Otázkou, kdy přesně dochází k zaplacení soudního poplatku, je-li poplatek placen bezhotovostně na účet soudu, se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49, proti němuž směřovala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 685/12).
Také v nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti soudnímu rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo vydáno z toho důvodu, že stěžovatel svým pochybením nezaplatil soudní poplatek ve stanovené lhůtě. Nejvyšší správní soud zaujal právní názor, který řádně a racionálně odůvodnil. Ústavní soud považuje odůvodnění Nejvyššího správního soudu za pregnantní, vyčerpávající a ústavně souladné. Skutečnost, že soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu