ECLI:CZ:US:2015:4.US.202.15.1
sp. zn. IV. ÚS 202/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Josefa a Václavy Kolocových, zastoupených JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem Kořenského č. 1025/7, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2014 č. j. 12 Co 359/2014-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 2. 2014 č. j. 6 C 93/2012-174 o nařízení předběžného opatření.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Děčíně vyhověl návrhu stěžovatelů a nařídil předběžné opatření, kterým byla žalovanému uložena povinnost odstranit betonový panel umístěný na vstupu do vodoměrné šachty na pozemku v jeho vlastnictví. Jeho odstraněním se měl umožnit stěžovatelům a pracovníkům společnosti Severočeské vodovody a kanalizace přístup do vodoměrné šachty za účelem odečtu stavu vodoměru, revize a pořízení fotodokumentace stavu trubních rozvodů a vodoměru uvnitř vodoměrné šachty (za podmínek ve výroku konkretizovaných).
Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatelé neprokázali potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ve sporu, v němž se stěžovatelé domáhají ochrany vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku. V podstatě požadují zatížení vlastníka pozemku v rozsahu odpovídajícím založení práva, které se rovná věcnému břemenu, nikoli pouze zdržení se zásahu do jejich vlastnictví. Předběžným opatřením lze poskytnout ochranu práv účastníkům tam, kde by mohlo dojít před rozhodnutím k jejich porušení, avšak podle tvrzení stěžovatelů k porušení jejich práva již došlo.
Stěžovatelé považují argumentaci krajského soudu za nesprávnou. Soud odhlíží od potřeby stěžovatelů získat do vodoměrné šachty přístup za zcela legitimním účelem a s minimální zátěží pro všechny zúčastněné subjekty. Znepřístupnění vodoměrné šachty je způsobilé vyvolat na jejich straně citelnou, avšak nedůvodnou újmu a bylo (a je) způsobilé závažně ohrozit užívání jejich majetku.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud v řadě předchozích případů (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) judikoval, že posouzení podmínek pro vydání, resp. zrušení předběžného opatření je zásadně věcí civilního soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry soudů z věcného hlediska přezkoumávat. Při posuzování ústavní stížnosti směřující do rozhodnutí, které se týká předběžného opatření, tedy rozhodnutí, jímž není konečným způsobem zasahováno do práv a povinností účastníků, je Ústavní soud povinen se toliko přesvědčit, zda civilní soudy postupují způsobem stanoveným zákonem (sp. zn. IV. ÚS 189/01, I. ÚS 975/13 a další).
Uvedenému kritériu krajský soud v posuzované věci dostál. Ústavní stížnost je pouze polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností a jejich právním posouzením. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení. Důvody předestřené krajským soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, proč nebyly splněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu