ECLI:CZ:US:2015:4.US.2172.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2172/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015 č. j. 5 Tdo 1626/2014-25, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. srpna 2014 č. j. 10 To 153/2014-552 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. března 2014 č. j. 3 T 7/2012-497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. července 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále též "nalézací soud") ze dne 24. března 2014 č. j. 3 T 7/2012-497 byl stěžovatel uznán vinným, že v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2008 ve Špindlerově Mlýně, jako jednatel společnosti Služby města Špindlerův mlýn s.r.o., se sídlem Špindlerův Mlýn, Vrchlabská 71, IČ: 27487865, v rozporu s jeho povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře uloženou mu podle §194 odst. 5 a §135 odst. 2 obchodního zákoníku, učinil nabídku na provedení prací - vybudování cesty k objektu Labská č. p. 7 (chata TOS), za cenu 209 600 Kč bez DPH, která byla po dokončení stavby objednateli, tedy společnosti H&S spol. s r.o., na jeho pokyn vyúčtována fakturou č. 2801055, ačkoliv věděl, že celkové náklady stavby podle projektové dokumentace měly činit celkem 541 000 Kč a skutečně vynaložené náklady na provedení stavby činily 148 426,95 Kč za materiál a 217 530,50 Kč za práci, celkem tedy 365 957,45 Kč bez DPH. Cena za provedenou stavbu činila bezpochyby nejméně 279 387 Kč bez DPH. Stěžovatel měl tedy záměrně stanovit smluvní cenu za zakázku nižší, než jaká byla v daném místě a době obvyklá, a tím způsobit společnosti Služby města Špindlerův Mlýn s.r.o. škodu ve výši rozdílu mezi cenou účtovanou a cenou bezpochyby prokázanou v částce nejméně 69 787 Kč bez DPH. Porušením zákonem uložené povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek tak měl jinému způsobit škodu nikoliv malou, čímž podle nalézacího soudu spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009. Za toto jednání byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §288 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti škodu ve výši 69 787 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") zamítl usnesením ze dne 7. srpna 2014 č. j. 10 To 153/2014-552. Následně podané dovolání odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. února 2015 č. j. 5 Tdo 1626/2014-25.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že v dané věci byl odsouzen za jednání, které nesplňovalo objektivní ani subjektivní stránku trestného činu. Obecné soudy měly podle jeho názoru nesprávně zjistit skutkový stav věci a bezdůvodně odmítnout některé z jím navržených důkazů. Rovněž měly porušit zásadu presumpce neviny.
5. K uvedeným pochybením mělo dojít především při finální kalkulaci nákladů provedené stavby, do které byla zahrnuta i položka odstranění ornice. Tato položka podle stěžovatele neodpovídá reálně provedeným pracím ze strany poškozené společnosti, neboť na jejím provedení se měla v souvislosti s jinou souběžně probíhající stavbou podílet jiná společnost. Nesprávně byl zjištěn i počet skrývek, k němuž mělo dojít, což se promítlo do souvisejících nákladů tak, že byly určeny částkou o 62 600 Kč vyšší. Ve prospěch svých tvrzení poukázal stěžovatel na čestné prohlášení vlastnice sousedních pozemků, jakož i jednatele zmíněné jiné společnosti. Kromě jejich výslechu navrhl provést i některé listinné důkazy, např. stavební deník, apod. Obecné soudy jeho návrhům ovšem nevyhověly a místo toho akceptovaly pouhou domněnku znalce, že se jednalo o jednu stavbu. Tato domněnka byla přitom podložena jen jakýmsi satelitním snímkem, u něhož ani není jasné, kdy vznikl, jaké stavby zachycuje a kdo je prováděl. Při výpočtu škody obecné soudy nezohlednily ani skutečnou cenu opěrné zdi, jež měla být o částku 15 052 Kč nižší. Pakliže by tak učinily, bylo by zřejmé, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu spočívající ve výši škody (nešlo by o škodu nikoliv malou). Při správném výpočtu by celkové náklady činily pouze částku 201 735 Kč. Stěžovatel dodává, že v právním státě je naprosto nepřípustné, aby soud vzal nekriticky za své pouhé přesvědčení znalce, že se jedná o jednu stavbu a naprosto ignoroval jakékoli pokusy obhajoby prokázat něco jiného, obzvláště v případě, kdy na tomto přesvědčení závisí rozhodnutí o vině.
6. Obecné soudy při rozhodování o vině stěžovatele neměly vzít v potaz ani skutečnost, že stěžovatel získal předmětnou zakázku za zcela tržní cenu, obvyklou v místě a čase. Předmětná zakázka byla v původní verzi zhruba o polovinu delší, přičemž byla v nikterak nezpochybňovaném výběrovém řízení vysoutěžena nabídkou společnosti H&S spol. s r.o. ve výši 300 000 Kč; ostatní nabídky se pohybovaly v rozmezí od 310 000 do 340 000 Kč. Po dohodě investora se spoluvlastníky však byla dodatečně zvolena jiná trasa cesty, která vyžadovala zhotovení komunikace o menší rozloze. Z důvodu nedostatku volné kapacity se přitom vítězná společnost rozhodla zvolit realizaci prostřednictvím subdodávky, kde zvítězila právě společnost, za kterou jednal stěžovatel. Touto společností nabídnutá cena za 1m2 byla plně srovnatelná (nebo dokonce vyšší) než nabídky jiných společností, ať už byly učiněny v původním nebo následném výběrovém řízení. V mnohých případech je ostatně naprosto racionální nabízet ceny při spodní hranici ceny tržní, a to už jen z toho prostého důvodu, aby společnost zakázku získala a mohla předpokládat získání alespoň nějakého zisku. Jde o jednání, jež reflektuje situaci na trhu a je plně v souladu s péčí řádného hospodáře ve smyslu §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Stěžovatel dále popírá, že by měl úmyslně způsobit společnosti škodu formou ušlého zisku. Tvrzení obžaloby o údajném napojení na investora stavby a z tohoto důvodu úmyslné ponížení ceny díla shledává zcela nepodložené, neboť o ceně díla, kterou tento investor platil, bylo rozhodnuto dávno předtím, než se do zakázky jakkoliv zapojil. Nižší náklady na subdodávce by investorovi žádnou úsporu nepřinesly.
III.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 7/2012, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.
9. V projednávané věci směřuje argumentace stěžovatele vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, k jejichž přehodnocování z hlediska správnosti však Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech zásadně není povolán. K jejich přezkumu může přistoupit pouze z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, a to především práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. z tohoto práva vyplývajících zásad. V tomto ohledu přitom zkoumá, zda se obecné soudy v procesu dokazování nedopustily takového pochybení, jež by znamenalo porušení těchto zásad a současně by se s ohledem na konkrétní okolnosti věci promítalo do výsledku soudního řízení jako celku. V ustálené judikatuře Ústavního soudu se s tímto následkem typicky identifikuje např. případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo opominutí vypořádat se s uplatněnými důkazními návrhy. Zmínit lze rovněž požadavek, aby jakékoliv rozumné pochybnosti ohledně viny byly vždy vyloženy ve prospěch obžalovaného (zásada in dubio pro reo) [z nedávné judikatury srov. např. nález ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 nebo nález ze dne 30. července 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Nepostačuje naopak pouhý odlišný názor Ústavního soudu na to, jak měly být provedené důkazy vyhodnoceny.
10. Uvedená východiska byla rozhodující i v dané věci. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou výše škody, včetně souvisejících námitek stěžovatele (mj. námitkou jiného množství odstraněné ornice). Zároveň vysvětlily, z jakého důvodu neprovedly další stěžovatelem navržené důkazy. V jejich skutkových zjištěních proto nelze spatřovat prvek svévole, ani s nimi nelze spojovat jakýkoliv jiný exces, z něhož by bylo možné usuzovat, že se ve vztahu k stěžovateli dopustily vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění zejména nalézacího a odvolacího soudu, aniž by k nim Ústavní soud považoval za potřebné cokoliv dodávat. Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k námitkám, podle nichž nebyla v případě stěžovatele naplněna subjektivní stránka trestného činu, s nimiž se podrobně vypořádal dovolací soud. Lze tedy dospět k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
11. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu