ECLI:CZ:US:2015:4.US.225.15.1
sp. zn. IV. ÚS 225/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Novákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 742/2014-211 ze dne 21. listopadu 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v části, kterou Nejvyšší soud zrušil v části rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 468/2008-186 ze dne 2. října 2013 a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. března 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. července 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. listopadu 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. srpna 2013]. Požadavek "vyčerpat všechny procesní prostředky" nemůže být logicky splněn v situaci, kdy řízení před obecnými soudy ještě probíhá.
Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti, založená v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se v dané věci již z povahy věci uplatnit nemůže.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka