ECLI:CZ:US:2015:4.US.2543.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2543/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 24. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 2543/13 ve věci ústavní stížnosti Zbyňka Vyhlídala, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. května 2013 č. j. 18 C 85/2013-53, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 2 700 Kč s příslušenstvím jako příspěvek za provoz nepojištěného vozidla, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 18 C 85/2013-53 ze dne 30. května 2013 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Bruntále č. j. 18 C 85/2013-53 ze dne 30. května 2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
II.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Bruntále (dále též jen "soud") sp. zn. 18 C 85/2013 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal zaplacení částky 2 940 Kč s úrokem z prodlení z částky 2 870 Kč od 31. 5. 2012 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 Kč od 12. 1. 2013 do zaplacení s tvrzením, že v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti") zjistil, že stěžovatel je vlastníkem blíže specifikovaného přípojného vozidla zn. ADAM600 (dále jen "vozidlo stěžovatele"), přičemž k vozidlu stěžovatele vedenému v Centrálním registru vozidel (dále jen "registr") nebylo v období od 1. 1. 2010 do 31. 3. 2010 (dále též jen "rozhodné období") uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
3. Napadeným rozsudkem bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 2 700 Kč s příslušenstvím jako příspěvek za provoz nepojištěného vozidla stanovený podle §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za období od 1. 1. 2010 do 31. 3. 2010 a dále částku 5 119 Kč na nákladech řízení.
III.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že své vozidlo v předmětném období neprovozoval, neboť bylo odstaveno na soukromém pozemku pana Vladimíra Čaly, který je měl dlouhodobě v opravě. Dále namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů soudem, a to především znaleckého posudku ve formě grafologického rozboru podpisu na doručence k výzvě k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných, neboť odmítá, že by šlo o podpis jeho nebo některého člena rodiny oprávněného výzvu převzít. Vzhledem ke skutečnosti, že v souladu s ustanovením §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti se splatnost příspěvku počítá od doručení výzvy, nemohl podle stěžovatele bez doručení výzvy nárok vedlejšího účastníka vůbec vzniknout. Stejně tak byl zamítnut návrh stěžovatele na provedení důkazu svědeckou výpovědí pana Vladimíra Čaly i návrh na provedení důkazu účastnickou výpovědí stěžovatele.
5. Stěžovatel dále uvádí, že přestože šlo o bagatelní spor, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces hned několika zásahy ze strany soudu. V prvé řadě se jednalo o nedostatky v dokazování, kdy soud zamítl stěžovatelem navrhované důkazy a toto své zamítavé rozhodnutí nikterak neodůvodnil, a tím zapříčinil výskyt tzv. opomenutých důkazů. Podle stěžovatele šlo o to, že i přes pochybnosti samotného soudu nedošlo k provedení zcela zásadního důkazu v dané věci, a soud tak rozhodl, aniž by byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, ač si byl soud této skutečnosti plně vědom.
6. Co se týče zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele bez řádného odůvodnění, šlo o návrh důkazu svědeckou výpovědí Vladimíra Čaly a účastnickou výpovědí stěžovatele jakožto účastníka řízení. Podle stěžovatele sice došlo k jejich zamítnutí v souladu se zákonem, nicméně však zákon také soudu ukládá, s ohledem na zajištění práva na spravedlivý proces, určité povinnosti. Jednou z jeho povinností, která plyne z ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je povinnost veškerá rozhodnutí, byť stručně, odůvodnit. Přímo ze zmíněného ustanovení pak vyplývá i povinnost odůvodnit, proč soud navrhované důkazy neprovedl.
7. Soud tedy v průběhu ústního jednání, jak vyplývá z protokolu, návrh na výše uvedené důkazy zamítl bez toho, aby tento svůj postup odůvodnil. Za zcela zásadní pochybení soudu však stěžovatel považuje skutečnost, že jakékoli odůvodnění tohoto zamítnutí chybělo i v písemném vyhotovení rozsudku. Soud se tedy se stěžovatelem navrženými důkazy řádným způsobem nevypořádal. Tímto pochybením podle stěžovatele nejenže porušil výše uvedené ustanovení o. s. ř., ale zároveň zcela zásadně zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
8. Skutečnost, že se v průběhu soudního řízení vyskytly opomenuté důkazy, pak podle stěžovatele patří mezi závažná porušení základních práv účastníků řízení, která zakládají protiústavnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu, která se týká zvýšených nároků na vedení řízení okresními soudy u bagatelních sporů [např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)] a opomenutých důkazů [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461) nebo sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331)].
IV.
9. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu a vedlejšího účastníka řízení.
10. Za okresní soud zaslala vyjádření předsedkyně senátu Mgr. Jana Tihelková, která plně odkázala na písemné odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 18 C 85/2013 s tím, že podle jejího názoru odpovídá tehdy platné právní úpravě i stavu tehdy platné judikatury.
11. Vedlejší účastník ve vyjádření předně uvádí, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou, protože napadené rozhodnutí se týká bagatelní věci a podle judikatury Ústavního soudu v takovém případě lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. V této souvislosti odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421).
12. Podle vyjádření vedlejšího účastníka se námitka stěžovatele spočívající v tom, že vedlejší účastník úmyslně rozděluje nepojištěné období, aby docílil bagatelních částek, nezakládá na pravdě, neboť naopak vedlejší účastník stanovuje nepojištěné období ve svých výzvách tak, jak postupně v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti dostává od členských pojišťoven údaje o zániku a vzniku předmětného pojištění, které pak v souladu s ustanovením §15 odst. 2 téhož zákona postupně předává registru, od něhož pak opět postupně dostává výsledky porovnání. Podle jeho vyjádření se tedy jedná o důsledné uplatňování postupu, který vedlejšímu účastníkovi přímo ukládá ustanovení §24c odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti. Vedlejší účastník nemůže vystavit výzvu na celé nepojištěné období, protože jeho skutečný konec nebývá v den odeslání výzvy znám, a proto zasílá výzvy co nejrychleji po získání výsledku porovnání údajů podle ustanovení §15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti, aby obeslaný měl možnost co nejdříve sjednat nápravu, tedy uzavřít pojištění nebo vozidlo vyřadit z registru. Vedlejší účastník nemůže vyčkávat, zda a kdy se ve výsledku porovnání podle ustanovení §15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti objeví údaj buď o existenci nového pojištění odpovědnosti, nebo o vyřazení vozidla z registru vozidel, neboť jednak by byl napaden, že úmyslně odkládal odeslání výzvy, aby tak navýšil počet dní bez pojištění, a tedy výši příspěvku nepojištěných, jednak by se mohl dostat i do situace, že by vůči některým adresátům výzev své právo promlčel. V soudním řízení se však již vedlejší účastník podle vyjádření snaží nepojištěná období, resp. jim odpovídající nároky slučovat.
13. Podle vedlejšího účastníka je účelem zákona o pojištění odpovědnosti, aby nebyla provozována a ponechána vozidla bez pojištění odpovědnosti na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a to bez ohledu na technický stav vozidla. Připuštěním interpretace, že vlastník vozidla se zbaví své povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu o odpovědnosti z provozu vozidla toliko tvrzením, že s vozidlem fakticky na veřejné komunikaci nejezdil, by zcela popřelo základní smysl platné právní úpravy, tedy chránit poškozené provozní činností. Navíc by podle vyjádření vedlejšího účastníka takový výklad vedl k absurdním situacím. Faktický provoz tedy závisí pouze na vůli vlastníka, ten však má vytvořeny zákonné nástroje na to, aby takovýto projev své vůle objektivizoval. Může totiž požádat o dočasné či trvalé vyřazení vozidla z evidence, což pro něj znamená minimální zátěž a náklady. Pokud by nebyl výklad aplikován tímto způsobem, nebyl by vlastník vozidla vůbec nucen vozidlo dočasně vyřadit, čímž by jemu stanovená povinnost podle ustanovení §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti byla zcela bezvýznamná. Požadavek na vyřazení vozidla z registru vozidel lze podle vedlejšího účastníka podřadit pod dikci čl. 11 Listiny, podle níž vlastnictví zavazuje. Provozování vozidla ve vazbě na povinné pojištění tak nelze podle vedlejšího účastníka vyložit jinak než jako možnost jej použít k jízdě v situaci, kdy jsou splněny formální předpoklady, tj. jeho zaregistrování v evidenci (je vybaveno registračními značkami, osvědčením o registraci).
14. Vedlejší účastník dále uvádí, že podle ustanovení §6 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vlastník vozidla povinen vozidlo, pokud ho hodlá provozovat na území České republiky, přihlásit k registraci. Podmínkou registrace je mimo jiné uzavření pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Zároveň ustanovení §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti podle vedlejšího účastníka uvádí, že při zániku pojištění má vlastník vozidla povinnost odevzdat registrační značky a vozidlo vyřadit z registru. Podle vedlejšího účastníka je tedy evidentní, že pokud je vozidlo registrováno pro provoz, musí být pojištěno.
15. V projednávané věci podle vedlejšího účastníka bylo vozidlo stěžovatele v souladu s ustanovením §6 zákona č. 56/2001 Sb. zaregistrováno, a proto mu byla přidělena registrační značka a osvědčení o registraci. Stěžovatel měl tedy možnost a podle ustanovení §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti i povinnost odevzdat registrační značky místně příslušnému registru a toto vozidlo dočasně vyřadit z registru, což však neučinil.
16. Vedlejší účastník se dále vyjádřil k doručování výzvy k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných. Po obsáhlém vysvětlení dospěl k závěru, že v daném případě postačuje, když je zásilka vydána vhodné fyzické osobě, zejména některému z adresátových sousedů, která souhlasí s tím, že poštovní zásilku adresátovi předá, a která převzetí poštovní zásilky potvrdí svým podpisem. Pokud by nebyl pokus o dodání poštovní zásilky některým ze zmíněných způsobů úspěšný, Česká pošta poštovní zásilku uloží. Tak se ale podle vedlejšího účastníka nestalo. Argumentace stěžovatele opřená o ustanovení §50a odst. 1 o. s. ř. je podle vedlejšího účastníka v tomto případě bezpředmětná, neboť jde o úpravu doručování soudy. Podle vyjádření vedlejšího účastníka se výzva k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných (zasílána doporučeně s dodejkou) stejně tak jako upomínka úhrady nedoplatku zákonného příspěvku nepojištěných řádně dostaly do dispoziční sféry stěžovatele.
17. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
V.
18. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil s vyžádaného spisu a písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
VI.
19. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani další přezkumnou instancí, a že postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí ostatních soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod. K tomu v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
21. Ze spisového materiálu především vyplývá, že okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přestože bylo prokázáno, že vozidlo stěžovatele nebylo v rozhodném období fakticky provozováno. Tato skutečnost však podle soudu stěžovatele nezbavuje povinnosti platit pojistné, neboť rozhodné není, že vozidlo stěžovatele není fakticky provozováno, ale považuje se za provozované podle toho, zda je zapsané v registru či nikoliv. Samotná výzva vedlejšího účastníka totiž obsahuje poučení, že v případě, že vozidlo není užíváno, má být dočasně či trvale odhlášeno z evidence motorových vozidel. Namítal-li stěžovatel, že mu výzva nebyla doručena, pak bylo podle soudu v rámci řízení prokázáno, že výzva byla zaslána na adresu stěžovatele a že převzetí bylo stvrzeno podpisem. Namítal-li dále stěžovatel, že se nejedná o podpis jeho ani jeho rodiny, pak soud vycházel z toho, že tato písemnost se dostala do jeho dispozice, když vedlejší účastník splnil všechny zákonné podmínky pro doručení. Znalecké zkoumání podpisu stěžovatele, včetně jeho rodiny a případně sousedů, kteří byli taktéž oprávněni písemnost přijmout, by podle soudu nepřiměřeně zvýšilo náklady řízení a navíc s nejistým výsledkem.
22. Soud tedy žalobě vyhověl vzhledem ke skutečnosti, že vozidlo stěžovatele bylo (v rozhodném období) vedeno v registru, a tedy bylo podle soudu prokázáno, že bylo provozováno, stěžovatel podle soudu naopak neprokázal, že provozováno nebylo, a dále soud dospěl k závěru, že povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti by stěžovateli zanikla [na základě ustanovení §12 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti] v případě, že by vozidlo stěžovatele bylo dočasně vyřazeno z registru, což zároveň byla podle soudu povinnost stěžovatele, pokud toto vozidlo neprovozoval a prováděl jeho opravu, což však stěžovatel neučinil. S těmito závěry se však Ústavní soud nejenže nemůže ztotožnit, ale považuje je za natolik extrémní, že mají za důsledek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto ohledu Ústavní soud též odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543), kdy rozhodoval v obdobné věci.
23. Předně je podle náhledu Ústavního soudu zcela nelogický závěr, že by povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla stěžovateli zanikla v případě, že by vozidlo dočasně vyřadil z registru. Nic takového z ustanovení §12 odst. 1 písm. c) o pojištění odpovědnosti neplyne, neboť toto ustanovení se netýká povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti, ale zániku tohoto pojištění.
24. Přestože pak stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nebylo provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo stěžovatele bylo v rozhodném období vedeno v registru. Přitom, jak správně namítá též stěžovatel, registr údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje, a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru. Je sice pravda, že podle ustanovení §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti platí, že pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající se vozidla, byl stěžovatel povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence, což neučinil. Nicméně porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a opět nikoli fikci či alespoň domněnku provozování vozidla. Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle ustanovení §1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, resp. ponecháno na pozemní komunikaci, není.
25. Ústavní soud tak konstatuje, že za uvedených okolností právní závěr soudu o tom, že vozidlo stěžovatele bylo provozováno (na jehož základě pak bylo žalobě vyhověno), neměl oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik extrémním, že má za následek zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
26. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vedlejší účastník nemá možnost zjišťovat, zda vozidlo bylo či nebylo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle ustanovení §15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak.
27. V projednávané věci bylo provedeno dokazování, jehož závěry svědčily o tom, že vozidlo stěžovatele nebylo provozuschopné a nebylo provozováno. Ačkoli Ústavní soud primárně není povolán k tomu, aby přehodnocoval důkazy provedené ostatními soudy a z těchto důkazů vyvozené závěry, v projednávané věci shledal takový exces, že nezbylo, než tak učinit. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud též na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 100/2012-122 ze dne 18. 2. 2013, v němž za prakticky shodného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vozidlo stěžovatele provozováno nebylo. Nebylo-li tedy vozidlo stěžovatele (vůbec) provozováno, nemohlo být provozováno bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti, a stěžovatel tudíž nemůže být povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi příspěvek podle ustanovení §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti, neboť uložení takové povinnosti by bylo též v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny.
28. Je pravda, že stěžovatel nereagoval na výzvu vedlejšího účastníka zaslanou podle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, která se vztahovala k rozhodnému období, a to, že vozidlo stěžovatele nebylo v tomto období provozováno, tvrdil (a prokazoval) až v odporu proti platebnímu rozkazu, přičemž na tuto skutečnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí též soud poukazoval, a to zřejmě v návaznosti na ustanovení §24c odst. 1 a 4 zákona o pojištění odpovědnosti. Z těchto ustanovení však nevyplývá, byť se to tak může jevit, že by lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k úhradě příspěvku podle ustanovení §24c odst. 4 byla nějakou "prekluzivní lhůtou", resp. že po uplynutí této lhůty by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat. Tak tomu nepochybně není. K samotné dikci ustanovení §24c odst. 4 poslední věty Ústavní soud konstatuje, že jde o dosti nešťastnou formulaci, neboť vůbec není počítáno s možností, že vozidlo vedené v registru vozidel není provozováno, a navíc toto ustanovení jakoby zakládalo v případě neprokázání neprovozování vozidla v tam stanovené lhůtě povinnost hradit příspěvek (bez dalšího). Nicméně tak tomu není, neboť povinnost hradit příspěvek zakládá skutečnost, že vozidlo je provozováno, a to bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti. To, že vlastník nepojištěného vozidla nereaguje na výzvu vedlejšího účastníka podle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, popř. ještě na pozdější upomínku k zaplacení, resp. nesdělí a nedoloží, že vozidlo neprovozoval (pokud případné doložení neprovozování vozidla nebude vedlejší účastník považovat za dostatečné, bude namístě před podáním žaloby učinit i doplňující výzvu stran skutečností, které je podle jeho názoru třeba doložit), však může být eventuálně zohledněno při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, např. nepřiznáním nákladů jinak úspěšnému vlastníkovi vozidla podle ustanovení §150 o. s. ř.
29. Co se týče zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele (provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, výpověď svědka a výpověď stěžovatele jakožto účastníka řízení) bez řádného odůvodnění, podle přesvědčení Ústavního soudu jde o neústavní postup. Tzv. opomenutými důkazy se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval mnohokrát, a to již od počátku své existence (srov. např. výše citované nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, IV. ÚS 185/96, III. ÚS 68/99).
30. K postupu soudů v tzv. bagatelních věcech, v nichž není opravný prostředek přípustný, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 (viz výše) konstatoval, že v těchto případech by soud měl "vést řízení takovým způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit ... Tento specifický přístup soudu vůči účastníkům má svůj důvod v jednoinstančnosti řízení a z něho plynoucí absenci opravných prostředků právě v oblasti, kde by jinak byly přípustné nejen řádné opravné prostředky ...".
31. Ústavní soud dodává, že v projednávané věci sice byla předmětem řízení bagatelní částka, přesto však přistoupil k meritornímu přezkumu rozhodnutí soudu a vyslovil i obecnější závěry. Učinil tak proto, že podle skutečností známých mu z jeho úřední činnosti je rozhodovací praxe civilních soudů v řízeních o úhradu příspěvku podle ustanovení §24c zákona o pojištění odpovědnosti rozkolísaná. S ohledem na výši částek, které jsou v jednotlivých řízeních vedlejším účastníkem vymáhány, neexistuje ani sjednocující judikatura Nejvyššího soudu. V projednávané věci rozpory v rozhodovací praxi zjistil Ústavní soud dokonce i u různých soudců téhož soudu, přičemž i s ohledem na počet napadlých ústavních stížností ke dni přijetí tohoto rozhodnutí Ústavního soudu se stejným předmětem, jako je věc projednávaná, je již zřejmé, že v těchto věcech nejde o pouhý ojedinělý exces při rozhodování soudů, ale o důsledek výkladu týkajícího se velkého množství případů.
32. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních soudů se Ústavní soud nezabýval zvlášť napadeným rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení, protože toto rozhodnutí musí být zrušeno již pro jeho akcesoritu k výroku ve věci samé. Bude na soudu, aby se při novém projednání věci touto otázkou zabýval a posoudil ji, přičemž účastníci řízení budou mít možnost (i) v tomto směru uplatnit svoji argumentaci.
33. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím civilního soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.