ECLI:CZ:US:2015:4.US.2802.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2802/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem Louny, Mírové nám. 124, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 484/2015, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 6 To 281/2014 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. 2 T 58/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Lounech, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvanácti měsíců. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze stručně uvádí, že se nijak nepodílel na výrobě psychotropní látky, což potvrzují i výpovědi dvou dalších spoluobžalovaných (syna a manželky stěžovatele). Stěžovatel má za to, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno jeho zavinění a trestní soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky již stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. K tomu Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem trestních soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).
V posuzované věci již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z čeho dovozuje prokazatelný podíl stěžovatele na nedovoleném pěstování rostlin konopí a následné výrobě psychotropní látky. Rozhodující roli přitom sehrál obsah telefonních hovorů mezi dalšími dvěma spoluobžalovanými, konkrétně B. H. mladším (synem stěžovatele) a K. Č., z něhož vyplynulo, že se stěžovatel podílel na péči o rostliny konopí.
Trestní soudy dále dostatečně vysvětlily, proč považují za nevěrohodnou obhajobu stěžovatele, neboť jeho tvrzení, že o pěstování rostlin konopí na své zahradě nic nevěděl, bylo nelogické a v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Ze stejného důvodu trestní soudy neuvěřily ani výpovědím dalších spoluobžalovaných (syna a manželky stěžovatele), které měly podporovat obhajobu stěžovatele.
Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly být důvodem pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu