ECLI:CZ:US:2015:4.US.3024.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3024/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu R. K., t. č. ve výkonu trestu ve vazební věznici Praha - Ruzyně, objekt Velké Přílepy, zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Mlýnská 398, adresa pro doručování Praha 10, Minská 3/1003, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2015, sp. zn. 7 To 301/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. června 2015, sp. zn. 52 T 59/2015, rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Následnou stížnost Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí zkrácení ve svých právech tím, že výzva k doložení jejich majetkových poměrů jí byla předána krátkou cestou u soudního jednání, avšak její obhájkyni nebyla doručena způsobem podle §62 odstavce 2 trestního řádu. S ohledem na pobyt ve vazbě nemohla výzvu předat obhájkyni sama stěžovatelka, která neměla možnost opatřit negativní tvrzení, a proto nabídla soudu vlastní čestné prohlášení. Brojí rovněž proti tvrzení soudu prvního stupně, který v usnesení uvedl, že stěžovatelka sama zapříčinila náklady svou vlastní trestnou činností, neboť jediným kritériem podle judikatury je neschopnost náklady hradit. Uložení úhrady nákladů nemajetné osobě je tak porušením jejích ústavních práv. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
K otázce doručování výzvy soudu prvního stupně stěžovatelce odkazuje Ústavní soud na ustanovení §62 odstavec 1 trestního řádu, které způsob tohoto úkonu soudu upravuje za předpokladu, nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení. Jak přitom Ústavní soud zjistil dotazem na Obvodní soud pro Prahu 4, jediného hlavního líčení ve věci stěžovatelky, které se konalo dne 26. května 2015, kdy byl, mimo citované usnesení, vynesen rovněž rozsudek ve věci samé, a na němž došlo krátkou cestou k předání výzvy k doložení majetkových poměrů, byla přítomna ustanovená obhájkyně stěžovatelky. Při doručování výzvy tedy nemohly nastat okolnosti způsobilé jakkoliv stěžovatelku zkrátit v jejích zaručených právech.
Podle čl. 40 odstavce 3 Listiny stanoví zákon, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V ustanovení §33 odstavce 2 trestního řádu se uvádí: "Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne ... soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu." Pravidlem tedy je povinnost obviněného uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci, avšak zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž může být od této povinnosti osvobozen, a právní pomoc poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Předpokladem posuzování žádosti je ale především prokázání tvrzení o nemajetnosti. Absence podkladů znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1031/2003, či Vrchního soudu v Praze 4 To 77/02). Rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu, respektive za sníženou odměnu, je zcela v kompetenci soudu a jeho volného rozhodování. Pokud přitom stěžovatelka svá tvrzení nijak nedoložila, nelze rozhodnutí soudů obou stupňů považovat za jakkoliv zasahující do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka neuvedla ani žádnou jinou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv. Postup soudů byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně odůvodněna; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu