ECLI:CZ:US:2015:4.US.3051.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3051/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o stížnosti směřující proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 31. července 2015, č. j. 1 VZN 2643/2015-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť má za to, že jím byla narušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve nekvalifikovaným podáním, v němž brojil proti všem aktům státních orgánů v jeho věci - od jednání policistů, přes odmítání jejich nadřízených věc šetřit, až k "nezdůvodněnému odmítnutí" státních zastupitelství stíhat a postihnout jednání policistů. K výzvě Ústavnímu soudu stěžovatel popsal okolnosti, za nichž se měl dopustit přestupku, který chtěli přítomní policisté vyřešit v rámci blokového řízení, ačkoliv to v daném případě zákon údajně neumožnuje. Tímto jednáním se měli policisté, podle tvrzení stěžovatele, dopustit trestných činů podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby. V důsledku toho se obrátil stěžovatel na Generální inspekci bezpečnostních sborů, ta věc postoupila Obvodnímu ředitelství Policie Praha II, které ji vyhodnotilo jako nedůvodnou. Opravný prostředek přezkoumalo Krajské ředitelství Police Hlavního města Prahy, a to dospělo k závěru, že stížnost byla vyřízena řádně.
Podáním z 22. února 2015 se stěžovatel obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze, v němž upozornil na trestné činy, jichž se policisté dopustili a jimiž se měly příslušné orgány zabývat. Toto podání bylo postoupeno Městskému státnímu zastupitelství v Praze, které stěžovatele dne 22. dubna 2015, pod č. j. 2 KZN 32/2015-12, vyrozumělo tak, že nebyla shledána existence žádných skutečností, na jejichž základě by mohl být učiněn závěr o důvodném podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu ze strany příslušníků Policie ČR. Stěžovatel se obrátil se žádostí o přezkum tohoto vyrozumění na Vrchní státní zastupitelství v Praze, které žádost přezkoumalo podle ustanovení §16a odstavce 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a v napadeném vyrozumění se, velmi stručně, a dle přesvědčení stěžovatele i nedůvodně, ztotožnilo se závěry Městského státního zastupitelství. Vyžadované dodatečné odůvodnění Vrchní státní zastupitelství v Praze odmítlo sdělením ze dne 23. září 2015, č. j. 2643/2015-24 (správně č. j. 1 VZV 2643/2015-24).
Stěžovatel má za to, že jakékoliv rozhodnutí státního orgánu musí obsahovat dostatečné odůvodnění, které má občany chránit před libovůlí veřejné moci. Tyto okolnosti mělo splňovat (avšak nesplňovalo) napadené sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Nejsou patrné úvahy, jimiž se státní zastupitelství zabývalo a na jejichž základě dospělo k uvedenému závěru; stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 94/97, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 a sp. zn. I. ÚS 1565/14). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené sdělení zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného přípisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele týkající se zkrácení v jeho zaručených právech se zúžila na jejich pouhé konstatování.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není běžnou odvolací či stížnostní instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, natož písemností, které ani nemají tento charakter či ambice, ani nenahrazuje závěry a hodnocení obecných soudů svými vlastními vývody. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel se svými opakovanými podáními snaží znevěrohodnit závěr policistů, kteří jej přistihli při jednání, vyhodnoceným jako spáchání přestupku podle ustanovení §50 odstavce 1 písmene e) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dráhách"), který však byl v následném správním řízení posouzen jako přestupek dle ustanovení §50 odstavce 1 písmene a) zákona o dráhách. Stěžovatel přitom, mimo jiné, namítá, že Policie ČR je oprávněna podle ustanovení §52a odstavce 7 zákona o dráhách v blokového řízení řešit pouze přestupky podle §50 odstavce 1 písmen c) až f) zákona o dráhách. V důsledku toho se postup policie, která fakticky měla šetřit přestupek dle §50 odstavce 1 písmeno a) zákona o dráhách, v očích stěžovatele stal exemplárním příkladem zvůle a trestným činem, jež je nutno potrestat.
Vzhledem k tomu, že orgány veřejné moci nesdílely jeho přesvědčení, snažil se stěžovatel svoji frustraci řešit opakovanými stížnostmi a nespokojeností s jejich vyřízením, ať už orgány Policie ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Ministerstva vnitra či státních zastupitelství. Závěrem své anabáze shledal v postupu státního zastupitelství zkrácení ve svém právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz). Dále Ústavní soud konstatuje, že také otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (osobou odlišnou od stěžovatele), se zabýval podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 (viz http://nalus.usoud.cz). Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možno v právě projednávané věci shledat stěžovatelem tvrzená pochybení.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, jakož i v čl. 2 odstavci 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Vrchní státní zastupitelství v Praze v řízení postupovalo v mezích svých zákonných kompetencí, podněty stěžovatele se zabývalo způsobem, který mu přísluší, obdobně jako i další orgány veřejné moci, které opakovaně neshledaly svoji věcnou kompetenci k přezkumu jeho podání. Napadené sdělení tyto okolnosti stěžovateli osvětluje způsobem splňujícím zákonem vymezenou působnost státního zastupitelství, a to zcela srozumitelně; zjevně však není sto vyřešit trvalou nespokojenost stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout, neboť postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze nedošlo ke zkrácení stěžovatele v právu na spravedlivý proces zaručeném v čl. 36 Listiny (ani v jiném právu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu