ECLI:CZ:US:2015:4.US.3089.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3089/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.) se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici 9, zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, uložil Ministerstvu spravedlnosti jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce 5 350 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, rozsudky nalézacího i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tento rozsudek zrušil. Současně navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle §72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Citovaná ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Předmětnou ústavní stížnost je třeba hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy byla podána proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny předcházející rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 2 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že prvostupňový, popř. odvolací soud budou v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Ústavní stížnost, kterou bude při splnění dalších zákonných podmínek možno hodnotit jako přípustnou, tak lze případně podat teprve proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje, tedy teprve proti (novému) pravomocnému rozhodnutí nalézacího, popř. odvolacího soudu, resp. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti takovému rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně o návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatelka neměla ve věci úspěch.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj