ECLI:CZ:US:2015:4.US.3126.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3126/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Kalkuse a Libuše Kalkusové, zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 779/2015-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, č. j. 15 Co 324/2014-120, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 18 C 316/2013-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 22. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků obecných soudů ve věci jejich návrhu na určení vlastnictví k pozemku. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatelů k porušení jejich práva na majetek ve smyslu čl. 11. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti detailně rozebírají okolnosti, za kterých došlo během let 1967 - 1970 ke stavbě místní komunikace přiléhající k pozemku, který měli v osobním užívání, a k souvisejícím úpravám ostatních přilehlých pozemků. Stěžovatelům bylo spolu s ostatními vlastníky (resp. osobními uživateli) pozemků v ulici při stavbě komunikace nařízeno, aby přestavěli své ploty do roviny s budovanou komunikací, což ve svém důsledku znamenalo, že měli oplotit i část pozemku, který v osobním užívání neměli. Stěžovatelé předpokládali, že tím došlo ke konkludentnímu rozšíření jejich práva osobního užívání i na takto připlocenou část pozemku; minimálně jde o specifickou okolnost, kterou lze mít za dostatečně významnou, aby ji bylo možné považovat za právní titul jinak potřebný k vydržení. V souvislosti s přeplocením stěžovatelé poukazují i na fakt, že k němu došlo především v obecném zájmu a na základě nařízení orgánu veřejné správy. Jako automatický účinek tohoto nařízení bylo všeobecně vnímáno i rozšíření práv osobního užívání na připlocené pozemky všem osobám, které byly v souvislosti s výstavbou komunikace nuceny své ploty přestavět, coby faktická kompenzace nákladů, které jim v souvislosti s přeplocením vznikly. Stěžovatelé mají za to, že všem dotčeným sousedům bylo právo osobního užívání pozemku takto rozšířeno i formálně, jelikož k dnešnímu dni jsou ostatní parcely v ulici podle katastru nemovitostí evidovány jako souvislé a odpovídají pozemkům tak, jak byly v souvislosti s výstavbou komunikace přeploceny. Stěžovatelům jako jediným dotčeným osobám však oficiálně toto rozšíření přiznáno nebylo.
V důsledku výstavby komunikace a přestavby přilehlých oplocení došlo navíc k úpravám v evidenci nemovitostí, které spočívaly ve slučování a přečíslování dotčených částí pozemků, přičemž stěžovatelé jsou přesvědčeni, že sama parcela, kterou měli v osobním užívání, byla v jednu chvíli zvětšena tzv. "přisloučením" zbytkového pozemku, v důsledku čehož jim vzniklo z povahy pozemku jako "věci" právo osobního užívání i k "přisloučené" části pozemku. Skutečnost, že současně s "přisloučením" mělo dojít také k oddělení této části pozemku, nehraje podle stěžovatelů roli.
Obecné soudy názorům stěžovatelů nepřisvědčily a dospěly k právnímu závěru, že stěžovatelé vlastníky dotčené části pozemků nejsou, neboť nebylo prokázáno, že k "přisloučení" (tedy k připojení zbytkové parcely k jiné) ve prospěch stěžovatelů skutečně došlo; nepovažují za naplněné podmínky pro vydržení a ke vzniku vlastnického práva (resp. práva osobního užívání) k předmětnému pozemku nedošlo ani jiným způsobem.
Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s mimořádnými okolnostmi nabytí vlastnického práva (výše popsané "přislučování" a následné rozdělování parcel při úpravách v evidenci nemovitostí) a tento fakt považují za novou právní otázku mimořádného významu, kterou měl řešit minimálně dovolací soud. Dále zásah do svých základních práv spatřují také v nezohlednění specifického případu vydržení, při kterém má absenci nabývacího titulu nutného pro založení dobré víry nahradit přesvědčení stěžovatelů o konkludentním rozšíření práva osobního užívání. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají i chybné posouzení dobré víry a Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s předloženou otázkou zásadního právního významu.
Ústavní soud z odůvodnění přiložených rozhodnutí zjistil, že se obecné soudy velmi podrobně zabývaly otázkou, zda jsou splněny podmínky vydržení i tím, zda došlo ke sloučení pozemků s následkem rozšíření práva osobního užívání stěžovatelů. Odvolací soud přezkoumal právní závěry nalézacího soudu, rozvedl jeho hodnocení skutkového stavu a dospěl k závěru, že rozhodnutí nalézacího soudu je věcně správné. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a není v jeho pravomoci, aby znovu "hodnotil" právní závěry obecných soudů, ani aby na základě vlastního právního názoru na aplikaci obyčejného práva či odlišného názoru na hodnocení důkazů rozhodnutí obecných soudů měnil; proto se zaměřil pouze na posouzení, zda rozhodnutí nezpůsobila nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů. Obecné soudy přesvědčivě a logicky vysvětlily, proč nepovažují nárok stěžovatelů za oprávněný a Ústavní soud tento způsob považuje z hlediska ústavněprávních požadavků za dostatečný a v souladu s požadavky, které pro obsah odůvodnění vyslovil např. v nálezu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57). Rovněž judikatura stěžovateli předložená není přiléhavá, neboť vychází z odlišného skutkového stavu. Především v uvedených judikátech vždy existuje relevantní právní titul, o který účastníci svůj nárok opírají, a který v případě stěžovatelů chybí, resp. obecné soudy neshledaly, že by z předložených dokumentů bylo možné takový titul dovodit. Pochybení nelze vytknout ani dovolacímu soudu, který logicky zdůvodnil, proč není oprávněn skutkový stav zjištěný nalézacím a odvolacím soudem přezkoumávat; právní závěr založený na zjištěném skutkovém stavu považuje za správný.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelům se před obecnými soudy nepodařilo prokázat, že by jim svědčilo vlastnické právo k žalovaným pozemkům a v ústavní stížnosti pouze opakují své argumenty, které přednesli obecným soudům. Stížnost neobsahuje žádná tvrzení, se kterými by se již obecné soudy řádně nevypořádaly, nebo na základě kterých by Ústavní soud shledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu