ECLI:CZ:US:2015:4.US.325.15.1
sp. zn. IV. ÚS 325/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RNDr. Jany Arbeitové, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 10. 2014 č. j. 70 Co 109/2014-435 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 8. 2013 č. j. 9 C 415/2009-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 415/2009, o výživné manželky.
Soudy návrhu stěžovatelky na obnovu řízení podloženému tvrzením, že odvolací soud ani soud prvého stupně neprovedl jí navrhované důkazy a tyto skutečnosti mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci samé, nevyhověly. V odůvodnění rozhodnutí uvedly, že stěžovatelka, která v žalobě na obnovu řízení zpochybňuje závěry soudů obou stupňů a vytýká jim nesprávné hodnocení provedených důkazů, netvrdí žádné relevantní skutečnosti, které by jí bránily v průběhu původního řízení předložit důkazy, jichž se nyní dovolává a které měla již před rozhodnutím soudů k dispozici. Krajský soud dále dovodil, že za situace, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 9. 2011 a stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení až 28. 3. 2012, byla žaloba podána po uplynutí subjektivní lhůty. Lhůtu totiž nelze odvíjet ode dne 29. 1. 2012, kdy stěžovatelka obdržela sdělení Ministerstva spravedlnosti o vyřízení jejího podnětu ke stížnosti pro porušení zákona v této věci spolu s poučením o možnosti podat žalobu na obnovu řízení.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a namítá, že v řízení o stanovení výživného došlo k závažným pochybením soudů, v jejichž důsledku byla vydána nespravedlivá a pro stěžovatelku diskriminující rozhodnutí. Rozhodnutí vydaná v řízení o obnově řízení jsou podle stěžovatelky nesrozumitelná, nedostatečně odůvodněná a účelová. V důsledku nedostatečného dokazování soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a učinily nesprávné závěry.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry soudů vyslovenými v rozhodnutích, týkajících se řízení o určení výše výživného manželky (ústavní stížností nenapadených) a se závěry soudů, které neshledaly důvody pro povolení obnovy tohoto řízení.
Ústavní soud především konstatuje, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou nesrozumitelná či nedostatečně odůvodněná. Jak Ústavní soud ověřil, nalézací i odvolací soud se návrhem stěžovatelky na povolení obnovy řízení řádně zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně rozvedly, z jakých důvodů dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro obnovu řízení, neboť neprokázala existenci nových skutečností a důkazů, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Z výše uvedeného pak vyplývá, že řádně odůvodněné závěry soudů ohledně nesplnění podmínek pro povolení obnovy řízení není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, neboť závěrům, podle nichž nebyly v projednávané věci splněny předpoklady pro nařízení obnovy řízení podle §228 o. s. ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu