ECLI:CZ:US:2015:4.US.3279.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3279/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk - Kolová, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem Májová 608/23, 350 02 Cheb 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 15/2011-1960 ze dne 14. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 101/2012 ze dne 10. 12. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 798/2014-115 ze dne 2. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným účastenstvím na zvlášť závažném zločinu loupeže ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve spojení s §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek napadl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že je ve vztahu ke stěžovateli podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se dopustil pochybení při provádění důkazů, kdy jednou měl hodnotit výpověď (líčení rozhodných okolností) spoluobžalovaného jako nevěrohodnou, podruhé, ve vztahu ke stěžovateli, jako věrohodnou. Soudy měly dále dle stěžovatele pochybit při právní kvalifikaci jednání, když je posoudily jako zvláště závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, ačkoliv nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by snad osoba stěžovatele měla nějakým způsobem iniciovat či organizovat jednání, které lze právně posoudit podle soudy užité kvalifikace. Stěžovatel uvedl, že žádné násilí nebylo plánováno, ani nikdo nebyl k násilí úkolován, přičemž "žádná z osob mimo osob, které skutek fakticky namístě provedly, nemohla ovlivnit jednání dvojice, která finanční obnos z vozidla zaměstnance poškozené organizace vzala". V daném případě pro osoby, které se vlastního provedení skutku neúčastnily, přicházela v úvahu kvalifikace dle §205 tr. zákoníku. Stěžovatel rovněž namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci důkazního materiálu, resp. odpovídající skutkové závěry obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Pokud jde o námitky stran údajného deficitu při provádění dokazování, konkrétně hodnocení výpovědi spoluobžalovaného M. Janů a absenci důkazu o organizátorství, nelze jim přisvědčit. Konkrétně soud prvního stupně se jednoznačností identifikace stěžovatele a jeho aktivitami v dané trestní věci zabýval dosti obsáhle, argumenty jím uváděné nejsou v logickém rozporu, přičemž jednotlivé poznatky se navzájem doplňují tak, že na jejich základě bylo možno mimo jakoukoli pochybnost objektivně (zejména za přispění záznamů telekomunikačního provozu) dospět k identifikaci osoby stěžovatele jako pachatele (srov. zejm. str. 77 - 78 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 14 rozsudku vrchního soudu).
Tvrzením stěžovatele o údajně nesprávné právní kvalifikaci, které ovšem stěžovatel zakládá na odlišném hodnocení skutkových závěrů učiněných obecnými soudy, se Ústavní soud nemohl zabývat, poněvadž stěžovatel v tomto ohledu uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela vadným způsobem, polemizuje jen se skutkovými zjištěními soudů, pročež také bylo jeho dovolání dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Stěžovatel tedy nevyčerpal tento procesní prostředek řádným způsobem, a proto nebylo lze tyto výhrady v řízení o ústavní stížnosti připustit.
Ani výtky směřující do přiměřenosti uloženého trestu neshledal Ústavní soud důvodnými. Krajský soud podrobil všechna kritéria rozhodná pro ukládání trestů pečlivé analýze a jeho úvahy rozhodně nevybočují z kautel hlavy páté Listiny. Na toto podrobné zdůvodnění postačí v podrobnostech odkázat (str. 87 a 90).
Obecné soudy tedy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu proto není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2015
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu