ECLI:CZ:US:2015:4.US.3382.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3382/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 3 Tdo 711/2014-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 67 To 19/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013 č. j. 1 T 30/2013-781, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, a to společně a nerozdílně se spoluobžalovanou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy jej uznaly vinným, aniž by byl prokázán jeho úmysl ve vztahu ke spáchání výše uvedeného trestnému činu. V návaznosti na to brojí proti uložení povinnosti nahradit společně a nerozdílně se spoluobžalovanou škodu způsobenou trestným činem, zejména když z trestné činnosti nezískal pro svou osobu žádný majetkový prospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Pokud jde o takovou situaci, Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).
V posuzovaném případě již nalézací soud srozumitelně a dostatečně podrobně zdůvodnil, z čeho dovozuje úmyslné zavinění stěžovatele ve vztahu ke spáchání zločinu dotačního podvodu, za který byl odsouzen. Soud správně poukázal na rozpory a nesrovnalosti v jeho výpovědi a zdůraznil mj., že stěžovatel věděl o tom, že zdravotně postižení zaměstnanci, na jejichž zaměstnávání byl získán od Úřadu práce České republiky - krajská pobočka pro hlavní město Prahu, příspěvek, reálně dostávají jen menší část smluvní mzdy. Rovněž z dalších okolností soud dovodil nevěrohodnost a účelovost obhajoby stěžovatele. Ústavní soud v tomto směru v podrobnostech odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (s. 21-22).
Rovněž výrok o náhradě škody způsobené trestným činem, proti němuž stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí, byl dostatečně odůvodněn. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu jako jeden ze dvou spolupachatelů a trestní soudy tedy správně uložily jemu a spoluobžalované povinnost uhradit způsobenou škodu rukou společnou a nerozdílnou. Ústavní soud dále souhlasí s názorem odvolacího soudu, že použití části peněžních prostředků získaných trestnou činností legálním způsobem a k legálním účelům nemůže jít k tíži poškozeného (v tomto případě České republice), jíž byla prokazatelně předmětným jednáním stěžovatele a spoluobžalované způsobena příslušná škoda.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu