ECLI:CZ:US:2015:4.US.3488.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3488/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ivana Svobody, zastoupeného JUDr. Miroslavem Majerem, advokátem se sídlem Školní 616, 338 43 Mirošov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2014 č. j. 26 Cdo 2136/2012-399, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2007 č. j. 10 Co 365/2007-334 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. března 2007 č. j. 30 C 325/2006-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se žalobou v řízení před obecnými soudy spolu se svým bratrem domáhal určení, že mají výhradní právo k užívání terasy č. 6 v blíže specifikovaném domě v Plzni. Dále se domáhali určení, že žalovaný - Společenství vlastníků jednotek - má povinnost zdržet se zásahů do tohoto užívacího práva. Žalovaný ve smyslu §97 občanského soudního řádu navrhl, aby byla žalobcům uložena povinnost strpět provedení rekonstrukce předmětné terasy a aby umožnili pracovníkům dodavatele prací vstup do bytu na nezbytně dlouhou dobu v nezbytném rozsahu.
Okresní soud Plzeň-město žalobu žalobců zamítl a návrhu žalovaného vyhověl. Jak soud uvedl, v prohlášení vlastníků jednotek bylo stanoveno, že společnými částmi domu jsou mimo jiné i terasy. Dále zde bylo uvedeno, že k bytové jednotce č. 17 (jejímž vlastníkem je stěžovatel a dříve jím byla matka stěžovatele) patří výhradní užívání terasy č. 6. V kupní smlouvě ze dne 25. 8. 1997, jíž se matka stěžovatele stala vlastníkem bytu č. 17, je uvedeno, že k předmětnému bytu náleží právo výhradního užívání balkónu (sic) č. 6. Dne 30. 11. 1998 se konalo shromáždění společenství vlastníků jednotek, v rámci kterého byla potřebnou většinou odsouhlasena změna prohlášení vlastníků jednotek v tom smyslu, že se z něj odstraňuje věta, podle níž k bytu č. 17 patří právo výhradního užívání terasy č. 6. Tomuto shromáždění byla přítomna i matka stěžovatele, která proti přijatému rozhodnutí nepodala žalobu ve smyslu tehdejšího §11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Uvedená změna byla následně zanesena i do katastru nemovitostí.
Dne 2. 7. 2004 nabyli předmětnou bytovou jednotku a podíl na společných částech budovy a pozemku žalobci na základě dědické dohody. Dne 24. 10. 2005 byl usnesením shromáždění společenství vlastníků jednotek potřebnou většinou schválen projekt rekonstrukce terasy č. 6. Žalobci se tohoto shromáždění nezúčastnili, byť na něj byli řádně předvoláni. Ani toto usnesení nebylo napadeno ve smyslu tehdy účinného §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Okresní soud dále zjistil, že terasa vyžaduje rekonstrukci a že omezení vlastníků jednotky č. 17 (žalobců) bude pouze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře, a to za tím účelem, aby nebyl vážně ohrožen výkon práv ostatních spoluvlastníků.
Výše uvedené skutečnosti podle prvostupňového soudu prokazují, že žalobcům již nenáleželo výhradní užívání předmětné terasy, přičemž naopak byly splněny podmínky pro vyhovění protinávrhu žalovaného.
Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu první instance potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že terasa byla a je společnou částí domu, o jejímž způsobu užívání má společenství vlastníků jednotek právo rozhodovat. V posuzovaném případě bylo o způsobu užívání rozhodnuto dne 30. 11. 1998, kdy došlo ke změně prohlášení vlastníka jednotek, a žaloba žalobců tak nemůže být úspěšná. Se závěry nalézacího soudu se krajský soud ztotožnil, i pokud jde o protinávrh žalovaných. Jelikož žalobci v odvolání vznesli určité námitky i proti postupu stavebního úřadu při vydávání stavebního povolení souvisejícího s terasou č. 6, odvolací soud vysvětlil, že v rámci předmětného řízení se postupem úřadu ve správním řízení zabývat nelze.
Žalobci podali dne 10. 1. 2008 dovolání. V průběhu dovolacího řízení zemřel bratr stěžovatele (druhý žalobce) a řízení bylo přerušeno. Dne 17. 4. 2012 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, když procesním nástupcem zesnulého žalobce byl stěžovatel, který následně v souladu s výzvou prvostupňového soudu doplnil dovolání podáním ze dne 1. 6. 2012. Nejvyšší soud, který přihlédl pouze k podání ze dne 10. 1. 2008, dovolání odmítl, neboť neshledal naplnění podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2008. Podle dovolacího soudu byly závěry krajského soudu správné, neboť v souladu s ustálenou judikaturou nelze platnost rozhodnutí přijatých shromážděním vlastníků přezkoumávat v žalobě podané podle §80 občanského soudního řádu, a to ani jako otázku předběžnou.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se vymezuje zejména proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. S ním předně polemizuje v tom, zda lze při posuzování existence otázky zásadního právního významu přihlížet k okolnostem uplatněným podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2008. Podle stěžovatele se totiž otázka zásadního právního významu může týkat i vady řízení. Stěžovatel je dále toho názoru, že k odmítnutí došlo za použití právní úpravy účinné až po podání dovolání, s čímž ovšem nemohl počítat. Usnesení Nejvyššího soudu pak považuje za formalistické a nedostatečně odůvodněné. Nejvyšší soud navíc v odůvodnění odkazuje na rozsudek ze dne 25. 1. 2012, s nímž však stěžovatel v době podání žaloby nemohl být obeznámen.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu konečně stěžovatel brojí proti tomu, že Nejvyšší soud přihlížel pouze k dovolacím důvodům uplatněným v dovolání ze dne 10. 1. 2008. Stěžovatel totiž dovolání doplnil na základě výzvy soudu prvního stupně a ve lhůtě k tomu určené. Za této situace údajně není možné, aby k doplnění dovolání nebylo přihlíženo.
Pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, těm stěžovatel vyčítá, že zcela upozadily základní otázku ochrany jeho vlastnického práva a naopak se takřka výhradně věnovaly jen návrhu žalovaného. Právo výhradního užívání terasy č. 6 bylo přitom na stěžovatele řádně převedeno dědictvím po jeho matce a bylo formulováno v kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelovou matkou a městem Plzeň. Stěžovatel také podotýká, že soud prvního stupně se v rámci ústního jednání zabýval postupem stavebního úřadu při vydání stavebního povolení, což je v rozporu s tvrzením odvolacího soudu, že při projednávání stěžovatelovy žaloby nelze postup správního úřadu přezkoumávat.
Odvolací soud měl taktéž pochybit v tom, že za podstatu sporu považoval otázku účinnosti prohlášení vlastníků jednotek ze dne 30. 11. 1998, a přehlédl tak, že žaloba byla podána ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Na shromáždění společenství vlastníků jednotek dne 30. 11. 1998 navíc oproti názoru odvolacího soudu vůbec nešlo o změnu v užívání společných prostor, neboť v zápisu o průběhu shromáždění je uvedeno, že se pouze opravovala administrativní chyba. Stěžovatel pak má výhrady i proti tomu, jakým způsobem došlo k zanesení změny prohlášení vlastníka jednotek do katastru nemovitostí.
Stěžovatel konečně namítá i věcnou nepříslušnost okresního soudu k rozhodování o vzájemném návrhu žalovaného, a to s odkazem na §9 odst. 3 písm. w) občanského soudního řádu účinného v době podání vzájemného návrhu, podle něhož ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých rozhodují krajské soudy. Stěžovatel měl až dosud za to, že není nutné, aby poukazoval na záležitosti, které spadají do úřední povinnosti soudů. V prvoinstančním řízení nicméně uvedl, že by v zájmu přehlednosti nemělo dojít ke společnému projednání věci.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud předně nesouhlasí, že by obecné soudy snad přehlížely žalobu stěžovatele a jeho bratra a věnovaly se pouze vzájemnému návrhu žalovaného. Zvláště při pohledu na odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že se soudy žalobou žalobců řádně zabývaly.
Pokud jde o samotné důvody zamítnutí této žaloby, soudy zjistily, že předmětná terasa patří mezi společné části domu, což stěžovatel nezpochybňuje. Rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek, které bylo přijato dne 30. 11. 1998, došlo k úpravě způsobu užívání této terasy tak, že právní předchůdkyni stěžovatele již nesvědčí právo jejího výlučného užívání. Ústavní soud souhlasí, že takovým rozhodnutím může dojít k zasažení práv přehlasovaného vlastníka, nicméně právě proto mu zákon o vlastnictví bytů již v té době poskytoval právní prostředek ochrany, kterým byla žaloba podle tehdejšího §11 odst. 8, k jejímuž projednání byly v době podání žaloby stěžovatele a druhého žalobce příslušné krajské soudy (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2563/2011 ze dne 26. 6. 2013). Závěr Nejvyššího soudu, že v řízení podle §80 občanského soudního řádu platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků soudům posuzovat nepřísluší, lze z ústavněprávního hlediska akceptovat, jak ostatně Ústavní soud učinil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2973/09 ze dne 19. 1. 2012. V něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy došlo oproti vůli vlastníka dokonce k přechodu některých částí domu nacházejících se ve výlučném vlastnictví vlastníků bytových jednotek pod společné části domu, přičemž poukázal na dvojí ochranu poskytovanou vlastníkům (požadavek kvalifikované většiny při hlasování podle §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a možnost podání výše uvedené žaloby). Za rozhodující pro posuzovanou věc přitom Ústavní soud považoval právě to, že stěžovatel tehdy této ochrany plně nevyužil. Stejně je tomu i v nynějším případě. Pokud by chtěl být stěžovatel se svou žalobou úspěšný, musel by se nejdříve domoci postupem podle zákona o vlastnictví bytů vyslovení neplatnosti přijatého usnesení.
Na uvedeném nic nemění ani fakt, že rozhodnutí, na které Nejvyšší soud odkazoval, bylo přijato až po podání žaloby, neboť dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí pouze interpretoval právní úpravu, která v obdobné podobě platila i v době přijetí usnesení shromáždění vlastníků jednotek (a odpovídala judikatuře již dříve uplatňované v podobných otázkách). Opačný výklad, tedy že by přehlasovaný vlastník předmětnou žalobu podat nemusel, by znamenal, že úprava soudní ochrany přehlasovaného vlastníka obsažená v zákoně o vlastnictví bytů by ztrácela smysl.
Podobné závěry se uplatní i u výroku o protinávrhu žalovaného. Soud prvního stupně zjistil, že terasa potřebuje stavební úpravu a že se i za tímto účelem dne 24. 10. 2005 sešlo usnášeníschopné shromáždění vlastníků, které provedení potřebných stavebních úprav odsouhlasilo potřebnou většinou, přičemž stěžovatel ani druhý žalobce se tohoto shromáždění z vlastní vůle nezúčastnili a proti rozhodnutí o rekonstrukci se nebránili žalobou podle §11 zákona o vlastnictví bytů (k možnosti osob, které se nezúčastní shromáždění vlastníků, na němž dojde k přijetí určitého rozhodnutí, bránit se proti tomuto rozhodnutí uvedenou žalobou viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 ze dne 25. 5. 2011). Jelikož soudy zároveň ověřily, že stěžovatel a druhý žalobce měli být omezeni pouze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře, nebyl důvod protinávrhu žalovaného nevyhovět. Ústavní soud zároveň souhlasí s odvolacím soudem, že v rámci tohoto řízení soudům nepříslušelo přezkoumávat údajné nedostatky v postupu správního orgánu v rámci stavebního řízení.
Pokud jde o postup Nejvyššího soudu, který přihlížel pouze k dovolacím důvodům uplatněným v dovolání ze dne 10. 1. 2008, ani v něm porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud nespatřuje. Je pravda, že stěžovatel byl po usnesení o pokračování řízení prvostupňovým soudem vyzván, aby případně dovolání podané dne 10. 1. 2008 doplnil, Nejvyšší soud nicméně v odůvodnění svého usnesení řádně vysvětlil, proč doplnění dovolání již možné nebylo. Stěžovatel toto odůvodnění v zásadě nezpochybňuje, jeho jediným argumentem je právě skutečnost, že byl soudem první instance k doplnění vyzván. Ústavní soud se nesprávným poučením soudu prvního stupně stran podmínek přípustnosti dovolání již několikrát zabýval, přičemž opakovaně Nejvyššímu soudu vytkl, že při posuzování formálních náležitostí podaných dovolání ignoroval skutečnost, že se dovolatel řídil poučením soudu nižšího stupně, v důsledku čehož odmítnutím dovolání (z důvodu vad podání či jejich opožděnosti) porušil právo dovolatelů na přístup k soudu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 či sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015). Ústavní soud v citovaných nálezech konkrétně poukázal na princip presumpce správnosti výzvy soudu a na legitimní očekávání dovolatele, že jeho dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s pokyny ve výzvě obsaženými.
Okolnosti nyní projednávané věci jsou však odlišné, neboť stěžovatel ve skutečnosti na svém právu na přístup k soudu zkrácen nebyl. Chybná výzva prvoinstančního soudu nebyla příčinou toho, že by stěžovatel dovolání či jeho doplnění nestihl podat či by jej podal vadně. Lhůta k případnému doplnění totiž uplynula dávno před doručením výzvy, a žádná výzva proto v tomto směru ani zasílána být neměla. Stěžovatel spolu s druhým dovolatelem (před jeho úmrtím, k němuž došlo až po uplynutí lhůty k podání dovolání) podali řádné dovolání, které splňovalo potřebné náležitosti a kterým se Nejvyšší soud posléze řádně zabýval. Stěžovatel tedy v důsledku výzvy pouze učinil prostřednictvím svého právního zástupce jeden úkon, který byl v té době již zbytečný. Taková situace je jistě nežádoucí, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nicméně nevede, přičemž náhrady případné škody (pokud snad nějaká stěžovateli vznikla) se lze domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že není pravda, že by Nejvyšší soud retroaktivně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu, která nebyla v době rozhodnutí odvolacího soudu účinná. Pakliže pak stěžovatel brojí proti tvrzení Nejvyššího soudu, že se při nepřípustnosti dovolání podle tehdejší zákonné úpravy nepřihlíželo k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2008, lze uvést, že stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní vadu řízení, kterou by uplatnil v dovolání (a Nejvyšší soud se jí odmítl zabývat) a která by vedla k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ostatně v samotném dovolání považuje za vadu řízení "rozpor v hmotném právu - vad řízení v nesprávném výkladu v právní věci", což ve skutečnosti představuje dovolací důvod podle tehdejšího §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci).
Pokud se týče námitky věcné nepříslušnosti, ústavní stížnost je ze své podstaty subsidiárním prostředkem ochrany, v souladu s čímž by stěžovatelé zásadně měli veškeré námitky, které v ní uplatňují, uplatnit již v řízení před obecnými soudy. To platí i o námitce věcné nepříslušnosti, byť se jí soudy zabývají ex officio kdykoli během řízení. V usnesení sp. zn. II. ÚS 747/12 ze dne 31. 5. 2012 k tomu Ústavní soud uvedl, že posouzení námitky věcné nepříslušnosti "směřuje k tomu, aby ve věci rozhodovaly věcně příslušné soudy, nikoliv aby tato námitka byla uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu". Jelikož stěžovatel v tehdejší věci netvrdil, že by námitku věcné nepříslušnosti v řízení před obecnými soudy uplatnil, předmětnou námitkou se Ústavní soud blíže nezabýval. Podobně bylo postupováno i v usnesení sp. zn. III. ÚS 1261/12 ze dne 13. 9. 2012 a k odlišnému postupu Ústavní soud neshledává důvod ani nyní. Stěžovatel přiznává, že na věcnou nepříslušnost v řízení doposud nepoukazoval, přičemž pokud nesouhlasil se společným projednáním vzájemného návrhu, bylo tomu tak pouze s ohledem na přehlednost věci. Nelze akceptovat, aby si účastníci řízení schovávali určitý argument jako pomyslné eso v rukávu, které náhle použijí před Ústavním soudem, pokud se svou věcí před obecnými soudy neuspějí. Nejenže je takový postup v rozporu s uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, ale porušuje i zásadu procesní ekonomie řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu