ECLI:CZ:US:2015:4.US.3509.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3509/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti S. A. H., státního občana Iráku, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, Drahonice u Lubence 41, zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti zásahu Policie České republiky do ústavně zaručených základních práv nebo svobod spočívajícím v nepřijetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, ze dne 6. 9. 2015, č. j. KRPA-361214-29/ČJ-2015-000022, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §169 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. a §3b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl dne 6. 9. 2015 ve 3:00 hod. zadržen v Praze 10 na čerpací stanici AGIP ve Švehlově ulici hlídkou policie pro důvodné podezření, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Výše uvedeným rozhodnutím krajského ředitelství policie z téhož dne bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 1 rok, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
Proti rozhodnutí krajského ředitelství policie ze dne 6. 9. 2015 a proti zásahu policie spočívajícím v nepřijetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 1. 12. 2015. Současně navrhuje zrušení §169 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a §3b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon a azylu"), vydání předběžného opatření, jímž bude orgánům veřejné moci uložen zákaz vyhoštění stěžovatele do země původu, a odklad vykonatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že Irák opustil z důvodu bezprostředně hrozícího nebezpečí ze strany tzv. Islámského státu, přičemž však jeho žádost o mezinárodní ochranu ze dne 30. 11. 2015 byla vyhodnocena jako nepřípustná pro opožděnost podle §3b odst. 1 zákona o azylu a nebyla přijata. Aktuálně byla nařízena deportace stěžovatele na 2. 12. 2015, avšak o tomto datu nebyl předem informován. Zdůrazňuje, že z důvodu omezení na osobní svobodě a pro absenci právní pomoci neměl možnost podat odvolání proti rozhodnutí krajského ředitelství policie o jeho správním vyhoštění ve lhůtě podle §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. žádosti o udělení mezinárodní ochrany, stanoví zákon nepřiměřeně krátké lhůty a stěžovatel proto navrhuje zrušení příslušných ustanovení.
Vzhledem k povaze věci přistoupil Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti s nejvyšším urychlením, ihned poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje; takovými prostředky jsou podle §72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, nebo jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000).
Byť si je Ústavní soud vědom závažnosti situace, v níž se stěžovatel nachází, nezbývá mu než jeho ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost spočívající ve fatální absenci využití zákonných procesních prostředků obrany ze strany stěžovatele, resp. jeho zástupce, který je jinak podle úrovně argumentace zjevně erudován v oblasti cizineckého práva a před Ústavním soudem v této oblasti rovněž opakovaně zastupuje.
Stěžovatel se ústavní stížností brání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, které bylo vydáno správním orgánem prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí měl možnost podat řádný opravný prostředek ve správním řízení, přičemž zmeškání poměrně striktní pětidenní lhůty podle §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců lze prominout za užití §41 správního řádu, a to i z důvodu včasného neposkytnutí právní pomoci. K této otázce srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 4 Azs 122/2015-23, v němž, vycházeje mj. i ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), Nejvyšší správní soud dospěl s odkazem na možnost požádat o prominutí zmeškání lhůty k závěru, že pětidenní lhůta podle §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců sama o sobě nezakládá rozpor daného ustanovení s ústavním pořádkem.
Z ústavní stížnosti však není zřejmé, že by stěžovatel odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2015, které má ze zákona odkladný účinek, a zabránilo by tak bezprostřední realizaci vyhoštění, vůbec podal - byť formálně opožděné a spojené s návrhem na prominutí zmeškání lhůty podle §41 správního řádu. Stejně tak z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se proti správnímu vyhoštění jakýmkoli způsobem bránil před správními soudy, které jsou primárně příslušné k řízení ve věcech tohoto druhu. Stěžovatel se obrací přímo na Ústavní soud, po kterém požaduje, aby jeho dlouhodobou absenci aktivity při ochraně vlastních práv zhojil a nahradil činnost nadřízených správních orgánů i správních soudů; taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud stěžovatel dále brojí proti tomu, že jeho žádost o mezinárodní ochranu ze dne 30. 11. 2015 nebyla příslušným orgánem přijata s odkazem na §3b odst. 1 zákona o azylu, tedy pro marné uplynutí sedmidenní lhůty k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany ode dne, kdy byl policií o této možnosti informován, pak z jeho ústavní stížnosti ani v tomto ohledu není zřejmé, proč žádost nepodal dříve. V této souvislosti je třeba znovu poukázat na to, že byl policií pro důvodné podezření z neoprávněného pobytu na území České republiky zadržen již dne 6. 9. 2015 (tedy téměř před třemi měsíci), od tohoto dne byl zajištěn a proti rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 29. 9. 2015 se dokonce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.
Uplatňuje-li stěžovatel (teprve) v projednávané ústavní stížnosti azylově relevantní tvrzení, která dokládá rovněž návrhy na provedení dokazování, konkrétně kopií korespondence s rodinou nacházející se v zemi původu, a dále novinovými články a dalšími zprávami o tamní situaci, pak ani v této části nelze ústavní stížnost vyhodnotit jinak než jako nepřípustnou. Stěžovatel se měl i v tomto ohledu primárně bránit příslušnými prostředky, které jsou mu k dispozici ve správním řízení či v řízení před správními soudy; místo toho se však opět obrací přímo na Ústavní soud.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli jsou primárně k dispozici výše naznačené možnosti obrany před příslušnými správními orgány či obecnými soudy, jejichž činnost Ústavní soud vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není oprávněn nahrazovat. Ústavní stížnost, kterou bude při splnění dalších zákonných podmínek možno hodnotit jako přípustnou, tak lze případně podat teprve proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve správním řízení, resp. v řízení před správními soudy, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Současně byly z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnuty akcesorické návrhy, které byly podány spolu s ústavní stížností a sdílí její osud, konkrétně návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů, jakož i návrhy na vydání předběžného opatření ve smyslu §80 a na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 zákona o Ústavním soudu, jejichž účinky by byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o vlastní ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 12. 2015
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj