ECLI:CZ:US:2015:4.US.3556.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3556/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 19/2014-86 ze dne 3. 9. 2014 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno č. j. OKFK-151-599/TC-2010-252402 ze dne 6. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno (dále jen "policejní orgán") zahájil jeho ústavní stížností napadeným usnesením (dále jen "usnesení o zahájení trestního stíhání") trestní stíhání stěžovatele a dalších osmi obviněných, a to pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve spolupachatelství ve prospěch organizované zločinecké skupiny a dále pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině spáchaný ve spolupachatelství. Obvinění podle něho měli obchodovat s pohonnými hmotami v řetězci propojených obchodních společností, a při těchto obchodech využívali daňový sklad ČEPRO, a.s. ke krácení daně z přidané hodnoty. Podíl stěžovatele na vytýkaném skutku pak měl spočívat zejména v tom, že jako osoba s faktickým rozhodujícím vlivem na obchodní společnost PetroJet s.r.o. a další subjekty spolu se spoluobviněným R. V. rozhodujícím způsobem zosnovali, organizovali a řídili trestnou činnost, přičemž mimo jiné
- organizovali a řídili nákupy, prodeje a nakládání s minerálními oleji ve společnosti PetroJet s.r.o. a UNICORN CS RATE s.r.o. řídili činnost některých spoluobviněných a dalších osob;
- postoupili pohledávky za spol. ČEPRO na vyskladnění zboží uloženého v daňovém skladu společnosti ČEPRO a.s., a to ze společnosti PetroJet s.r.o. na společnost UNICORN CS RATE s.r.o.;
- nabízeli prostřednictvím jim ve zločinecké skupině podřízených osob dalším odběratelům dodání minerálních olejů a přijímali objednávky na dodání minerálních olejů, které byly vyskladněny na základě příkazu společnosti UNICORN CS RATE s.r.o., z daňového skladu společnosti ČEPRO a.s., přičemž dodání minerálních olejů nabízeli za jednotkové ceny, které nepokrývaly ani náklady, které by musely být vynaloženy při nákupu minerálních olejů, pokud by byly pořizovány a nabízeny se zahrnutím spotřební daně do základu daně pro výpočet daně z přidané hodnoty z uskutečněných plnění;
- podávali prostřednictvím jim ve zločinecké skupině podřízených osob jménem spol. UNICORN CS RATE pokyny k vyskladnění zboží do volného daňového oběhu, a to v celkovém objemu 154.875.613 litrů minerálních olejů;
- vytvořili fiktivní fakturační cestu simulovaných obchodních transakcí s předmětnými minerálními oleji s cílem zneprůhlednit finanční operace, ztížit případné šetření a zastřít skutečnost, že stejné zboží podle objemu a druhu prodává společnost PetroJet s.r.o., která je na začátku fakturačního řetězce, kdy na konci fakturačního řetězce prodeje minerálních olejů odběratelům je společnost PetroJet a EUROJET, přičemž obě tyto společnosti ovládali a zajišťovali realizaci finančních toků v této fakturační cestě a provádění plateb za společnost UNICORN CS RATE;
- podali za společnost PetroJet na Finančním úřadu pro Prahu 5 prostřednictvím R. V. přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH), ačkoliv věděli, že obsahují zjevně nepravdivé a úmyslně zkreslené údaje jak na straně přijatých, tak na straně uskutečněných zdanitelných plnění a vlastní daňové povinnosti, a to z důvodu zahrnutí simulovaných obchodních transakcí na vstupu a výstupu.
Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel dne 25. 7. 2014 stížnost. O této stížnosti, jakož i o stížnostech dalších sedmi spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen "NSZ") ústavní stížností napadeným usnesením (dále jen "usnesení NSZ") tak, že zamítlo jako nedůvodné stížnosti stěžovatele a šesti spoluobviněných a vůči jedné ze spoluobviněných V. usnesení o zahájení trestní stíhání zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje náležitosti stanovené ust. §160 odst. 1 věta druhá tr. řádu, neboť v něm obvinění není sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. Trestní stíhání stěžovatele tak bylo podle něj zahájeno v rozporu se zákonem. V usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele konkrétně absentuje zákonný popis objektivní stránky trestného činu, tedy popis mechanismu, kterým měl stěžovatel v tomto konkrétním případě zkrátit daň z přidané hodnoty. Popis skutku je podle stěžovatele navíc nesrozumitelný až zmatečný. V důsledku uvedených skutečností bylo podle ústavní stížnosti porušeno právo stěžovatele na to, aby nebyl stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny a jeho právo na to, aby byl neprodleně podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu dle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy.
Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno i jeho základní právo garantované v čl. 40 odst. 3 věta první Listiny, dle kterého obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a dále v čl. 6 odst. 3 písm. a), písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Důvodem je podle ústavní stížnosti fakt, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou označeny ani žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto skutečnosti však musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele přesně označeny a důvodnost trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že stěžovatel byl již v minulosti pravomocně odsouzen za trestný čin, přičemž jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání má dle domněnky policejního orgánu přestavovat dílčí útok onoho trestného činu, za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Právě tímto způsobem však podle stěžovatele policejní orgán postupoval, čímž porušil právo stěžovatele na respektování zásady presumpce neviny zakotvené v ust. §2 odst. 2 tr. řádu a i v tomto ohledu bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno v rozporu se zákonem a s čl. 8 odst. 2 Listiny. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je v důsledku toho podle stěžovatele navíc svévolné a nepřezkoumatelné.
NSZ mělo podle stěžovatele usnesení o zahájení trestního stíhání jednoznačně zrušit nejen ve vztahu k obviněné V., ale i ve vztahu k osobě stěžovatele. Pokud NSZ postupovalo tak, že stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání naopak zamítlo jako nedůvodnou, jedná se podle ústavní stížnosti jednoznačně o pochybení. NSZ se navíc v odůvodnění zamítavého výroku I. usnesení NSZ podle stěžovatele vůbec nevypořádalo s obsáhlou argumentací, kterou stěžovatel předložil v odůvodnění své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. To považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a rovněž zásady presumpce neviny.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Smyslem usnesení, jímž je zahajováno trestní stíhání, není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají, přičemž jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem zkoumání všech orgánů činných v trestním řízení po celou dobu jeho průběhu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení vyšetřujících orgánů o jejím naplnění), nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost, jak uvedl již v minulosti Ústavní soud, nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby, natož pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 nebo I. ÚS 2477/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podle náhledu Ústavního soudu usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny ústavní náležitosti, tedy vymezuje v dostatečně určité míře stěžovatelovo jednání, které s velkou pravděpodobností může být nezávislým soudem shledáno jako trestný čin a které je doloženo alespoň zdánlivě legálně opatřenými a prozatím racionálně vyhodnocenými důkazy. Z usnesení o zahájení trestní stíhání je též zřejmé, na které skutečnosti a obvinění se má obhajoba stěžovatele zaměřit, byť se explicitně nevěnuje všem otázkám, které stěžovatel zřejmě považuje za klíčové pro prokázání své neviny. NSZ pak podle zjištění Ústavního soudu usnesení o zahájení trestního stíhání řádně přezkoumalo, zabývalo se dostatečně stížnostními námitkami stěžovatele a usnesení NSZ je též dostatečně a přezkoumatelně odůvodněno.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu