ECLI:CZ:US:2015:4.US.3581.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3581/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Petra Siudy, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Karviná, Karola Śliwky 621/5, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2014, č.j. 58 A 8/2012-84, a Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2014, č.j. 1 As 97/2014-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že soudy rozhodly nezákonně a jemu nepřísluší žádné další opravné prostředky.
Rozhodnutím odboru dopravy Magistrátu města Karviné ze dne 20. září 2011, sp. zn. MMK/088279/2011/07, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §22 odstavce 1 písmeno h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Odvolání stěžovatele Odbor dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Moravskoslezského kraje dne 29. listopadu 2011, sp. zn. DSH/48100/2011/Lip, zamítl a napadeného rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. července 2012, č.j. 58 A 8/2012-34, zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č.j. 1 As 138/2012-25, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci znovu shora citovaným rozsudkem, jímž opět správní žalobu zamítl. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud druhou kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevil nesouhlas s tím, jak o přestupku rozhodly správní orgány i správní soudy. Jeho přestupek měl spočívat v tom, že jeho psi pohybující se nekontrolovaně po cestě vběhli do jízdní dráhy motocyklu, který v důsledku toho havaroval a motocyklista se zranil. Stěžovatel vytýkal orgánům veřejné moci předně to, že, podle jeho názoru, nebylo najisto postaveno kdo je vlastníkem psů a dále, že zcela vyvinily motocyklistu, který měl přizpůsobit rychlost jízdy, případně s ohledem na okolnosti, zastavit.
Stěžovatel dále uvedl, že správní žalobu podal přesvědčen, že o vině v přestupkovém řízení je povinen správní orgán rozhodovat na základě úplných skutkových zjištění a i za použití prosté logiky. V jeho věci tomu tak ovšem nebylo.
Podle stěžovatele poté, co Nejvyšší správní soud věc vrátil krajskému soudu, tento rozhodl v rozporu se závazným právním názorem. Nejvyšší správní soud následně toto pochybení přehlédl a bez sebereflexe potvrdil rozhodnutí nerespektující své předchozí rozhodnutí. Stěžovatel dále poukázal na nesprávnou aplikaci judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011, kdy kasační soud při posuzování dopravní nehody za obdobných podmínek dospěl ke zcela opačnému závěru, a to s ohledem na nesprávnou interpretaci zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 58 A 8/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele se zúžila na pouhá tvrzení nesprávnosti rozhodnutí soudů, aniž by uvedl, jaká základní práva měla být napadenými rozhodnutími zasažena.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Jak je ze spisu krajského soudu patrné, stěžovatel svoji, v ústavní stížnosti užitou, argumentaci opakoval v průběhu řízení před správními soudy a rovněž i v řízení před správními orgány. Orgány veřejné moci opakovaně dospěly k opačnému závěru; tj. že se jednalo o psy stěžovatele a že motocyklista přizpůsobil rychlost jízdy podmínkám na cestě. Stěžovatel nespokojen s takovými závěry, je opakovaně zpochybňuje a předkládá shodné námitky. Takové jednání je možné považovat pouze za projev nesouhlasu s rozhodnutími, která sama o sobě nejsou způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Pokud se jedná o postup správních soudů v jeho věci, ani zde nenašel Ústavní soud pochybení. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku jednoznačně a správně popsal důvody předchozí kasace rozhodnutí krajského soudu, i to, jak se Krajský soud v Ostravě vypořádal se závazným právním názorem.
Ústavní soud tedy konstatuje, že správní soudy se věcí řádně a plně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti postupu správních orgánů. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu