ECLI:CZ:US:2015:4.US.3608.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3608/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele pana M. CH., t. č. Věznice Kynšperk Kolová, Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., Rumunská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 6 Azs 69/2014, rozsudku téhož soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 7 Azs 9/2013 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 32 Az 4/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je státním příslušníkem Ukrajiny. Zemi původu opustil na podzim 2009, a to na přání své matky, které v České republice bylo již dříve uděleno státní občanství. V České republice žije rovněž jeho otec a sestra, kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Rodiče stěžovatele jsou rozvedeni. Stěžovatel pobýval v ČR nejdříve na turistické vízum, které mu bylo uděleno již na Ukrajině. O mezinárodní ochranu požádal poprvé dne 1. 12. 2009 z důvodu obavy z návratu na Ukrajinu, kde byl vystaven vydírání ze strany policistů.
Dne 5. 9. 2011 podal stěžovatel opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť měl za to, že jsou ve věci dány nové skutečnosti, které ho podle jeho mínění opravňují k udělení mezinárodní ochrany - závažné onemocnění HIV. Rozhodnutím MV ČR nebylo jeho žádosti vyhověno. Správní orgán bez hlubšího odůvodnění konstatoval, že na Ukrajině je pro všechny občany dostupná lékařská péče a běžně užívané léky. Stěžovatel se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení zamítavého rozhodnutí ministerstva. Krajský soud svým rozsudkem sp. zn. 32 Az 4/2012 rozhodnutí žalovaného ve výroku, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana, zrušil, a to z toho důvodu, že správní orgán dostatečně nezhodnotil závažnost onemocnění, rodinnou a sociální situaci stěžovatele, jeho schopnost vycestovat do země původu a jeho ohrožení vážnou újmou. Správní orgán podal vůči danému rozhodnutí kasační stížnost a Nejvyšší správní soud svým rozsudkem 7 Azs 9/2013 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 28. 2. 2014 vydal krajský soud nové rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatele zamítl, a to s ohledem na §110 odst. 4 s. ř. s., podle kterého je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. Proti uvedenému rozhodnutí si podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ve svém rozhodování nezohlednily dostatečně stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovateli byl po příjezdu do ČR diagnostikován virus HIV ve stádiu C2, tedy v posledním pozdním klinickém symptomatickém stádiu AIDS (diagnostikován ve stadiu hlubokého imunodeficitu CD4=165/mm). Podle sdělení stěžovatele se jedná o konečné stádium HIV infekce, u kterého je postižen jak imunitní, tak centrální nervový systém, a které je doprovázeno řadou infekcí, vznikem nádorů, ale také HIV encefalopatii, kterou stěžovatel trpí. Stěžovatel trpí navíc hepatitidou typu C, různými infekcemi, těžkou dysartrií a těžkými depresemi. Jeho zdravotní stav je i při poskytnutí nejlepší možné léčby a jejím dodržování vážný, zkomplikovaný překonáním několika infekcí a hlavně poruchou řeči a psaní. Stěžovatel byl posledně hospitalizován od 6. 12. 2013 kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu, a to v nemocnici na Bulovce. K tomu od 9. 1. 2014 do 31. 1. 2014 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice, a to z důvodu opakovaného pokusu o sebevraždu. Stěžovatelův zdravotní stav je od roku 2010 sledován v AIDS Centru Fakultní nemocnice na Bulovce. Zároveň je u něj nasazena antiretrovirální léčba.
Ke svým osobním poměrům stěžovatel uvedl, že na území ČR žije jeho matka, u níž pobývá a která o něj pečuje. V zemi původu již nežije žádná jeho rodina, nemá tam žádný dům, v němž by mohl pobývat. Všichni jeho příbuzní se nachází na území ČR. Stěžovatel prakticky nemluví, neboť trpí těžkou řečovou vadou, je závislý na své matce, a to nejen psychicky, ale též sociálně a ekonomicky. Stěžovatel se nemůže o sebe starat a nemůže ani pracovat. Na území ČR bydlí také jeho otec, který se o syna nezajímá a neposkytuje mu žádnou materiální ani morální pomoc. Matka stěžovatele pobírá toliko starobní důchod a snaží se o něj pečovat v rámci svých fyzických a ekonomických možností. Stěžovatel sám nemá žádné finanční prostředky, aby si v zemi původu mohl zajistit bydlení a stravu. V důsledku své nemoci je zcela závislý na pomoci třetích osob. V zemi původu by byl prakticky odkázán na život na ulici, v izolaci a ve špatných hygienických podmínkách. S ohledem na informace o své zemi původu by byl také obětí stigmatizace a diskriminace.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je jedním ze stěžejních faktorů při určování existence nelidského a ponižujícího zacházení také dostupnost zdravotní péče v zemi, do níž má být stěžovatel navrácen. Stěžovatel dále uvádí, že zdravotní péče je na Ukrajině teoreticky sice bezplatná, nicméně v praxi pokrývá bezplatná péče jen základní úkony a za téměř všechny léky a lékařské služby se musí platit. Stěžovatel dále popisuje neutěšený stav zdravotnictví ve své zemi původu.
Stěžovatel rozdělil svoji právní argumentaci do tří částí, přičemž v první řadě brojí proti té skutečnosti, že v řízení před krajským a následně před Nejvyšším správním soudem došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Ve druhé části své argumentace vychází stěžovatel z toho, že v případě nuceného návratu dojde k porušení čl. 3 Úmluvy, jelikož by byl v důsledku svého onemocnění vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a konečně ve třetí části vyzdvihuje své právo na zdraví a dovozuje, že v jeho případě došlo i k porušení jeho práva na zdraví, které je chráněno čl. 8 Úmluvy.
Stran spravedlivého procesu stěžovatel namítá, že jím podaná kasační stížnost nebyla Nejvyšším správním soudem dosud přezkoumána z hlediska ustanovení §12 azylového zákona. Podle názoru stěžovatele by se o nepřípustnou kasační stížnost mohlo jednat jen tehdy, pokud by stěžovatel v novém řízení před Nejvyšším správním soudem opětovně brojil jedině proti těm ustanovením zákona o azylu, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí. První kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nevztahovalo ke všem institutům mezinárodní ochrany, v daném případě z pohledu §12 azylového zákona. Nejvyšší správní soud tak odepřel stěžovateli věcný přezkum, v souvislosti s uvedeným pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05.
Z právního názoru Nejvyššího správního soudu lze podle stěžovatele dovodit, že i v případě, kdy žalobce nepodal vůči prvotnímu rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, co do části, kterou soud v jednom ze svých výroků zamítl, a kasační stížnost byla podána toliko žalovaným v části, ve které soud žalobci vyhověl, následně nové posouzení případu krajským soudem, který své hodnocení nezměnil, je napadnutelné kasační stížností, jinak by došlo k vyloučení přezkumu právního názoru vysloveného v neprospěch žalobce. Podle náhledu stěžovatele Nejvyšší správní soud nemůže vztáhnout ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. na oba výroky rozsudku soudu, když se zabýval jen jedním z nich. Nejvyšší správní soud svým postupem zcela vyloučil možnost přezkoumání právního názoru krajského soudu vysloveného v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost, třebaže opakovaná, byla v jeho věci přípustná, neboť Nejvyšší správní soud sice rozhodoval v téže věci, ale za změněných poměrů. Stěžovatel upozornil především na zhoršení svého zdravotního stavu, poukázal na vyoperování sleziny a na to, že její ztráta je pro nemocné trpící AIDS, kterým se hroutí imunitní systém, velice závažná. Další skutečností, kterou měly vzít obecné soudy podle stěžovatele v potaz, jsou těžké deprese a pokus o sebevraždu.
Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nelze podle stěžovatele vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytkl krajskému soudu procesní pochybení, v souvislosti s tím odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 86/2006 ze dne 21. 3. 2007.
Stěžovatel ve svém návrhu rovněž uvedl, že se obává diskriminace a stigmatizace v důsledku HIV pozitivity. Během soudního řízení předložil správnímu soudu řadu důkazů poukazujících na to, že HIV pozitivní osoby na Ukrajině čelí diskriminaci, potýkají se s nedostatkem lékařské péče, sociální izolací, pronásledování veřejnými činiteli, diskriminací ze strany zdravotnického personálu. Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dán důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu ve smyslu §12 písm. b) azylového zákona. Rozhodnutí obecných soudů nepovažuje za řádně odůvodněná. Krajský soud se nijak nevypořádal s novými důkazy, nevyhodnotil je ani po právní stránce, ani s ohledem na namítané porušení ustanovení správního řádu.
Stěžovatel poukázal na rozhodnutí žalovaného z ledna 2014 (OAM-198/ZA-ZA06-K01-R2-2011, o kterém před jeho novým vydáním po zrušujícím rozsudku rozhodoval i samotný Nejvyšší správní soud č. j. 2 Azs 10/2012-57), ve kterém byl humanitární azyl podle §14 zákona o azylu udělen občanu Ukrajiny, který také trpěl závažným zdravotním smrtelným onemocněním a rovněž byl postižen poruchou řeči. Podle názoru stěžovatele je soudy zjištěný skutkový stav v rozporu se spisy, nemá v nich oporu a vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění - krajský soud měl postupovat podle §78 s. ř. s.
V další části své právní argumentace stěžovatel vychází z toho, že v případě svého návratu do země původu bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. V souvislosti s uvedeným poukazuje stěžovatel na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který nehodnotil jen celkový zdravotní stav stěžovatele, ale také dostupnost lékařské péče v zemi původu, jeho sociální a rodinnou situaci. Stěžovatel se nachází v posledním termálním stádiu HIV a překonal již několik infekcí, má vážně postižen centrální nervový systém. Trpí hepatitidou C, těžkou dysartrií, která mu znemožňuje komunikaci, není schopen psát. Jeho prognóza je nejasná a stěžovatel je zcela závislý na péči své matky. Lékařská péče je na Ukrajině poskytována velice malému procentu postižené populace. Stěžovatel nemá v zemi původu žádné zázemí a s největší pravděpodobností by skončil na ulici jako bezdomovec.
Podle náhledu stěžovatele došlo v jeho případě rovněž k nezákonnému zásahu do jeho práva na zdraví. S ohledem na svůj zdravotní stav pro něj není přístupný žádný jiný druh pobytu na území České republiky a následně ani přístup k lékařské péči, než udělení azylu. Lékařská péče je pro něj dostupná jenom v případě udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel je v situaci, kdy jen humanitární azyl nebo doplňková ochrana mu zabezpečí přístup k lékařské péči v České republice a tím i k důstojnému dožití s těžkou nemocí. Vzhledem k tomu, že jeho matka je občankou České republiky, měl by možnost žádat o přechodný pobyt jako její rodinný příslušník. Jednou z podmínek tohoto druhu pobytu je však uzavření komplexního komerčního pojištění, bez kterého pobyt být udělen nemůže. S ohledem na zdravotní stav stěžovatele s ním však žádná pojišťovna pojistnou smlouvu neuzavře, jelikož je osobou nepojistitelnou. Z důvodu, že trpí závažnou nemocí, není pro něj dostupná ani možnost žádat o trvalý pobyt podle §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Důvodem je především ta skutečnost, že by jeho případ opět podléhal diskreci správního uvážení, obdobně jako je tomu v případě humanitárního azylu a tudíž by se stěžovatel ocitl v té samé situaci, jako je nyní, avšak bez zdravotního pojištění. Stěžovatel tak nemá jinou možnost, jak uplatnit své právo na fyzickou a psychickou integritu, než se domáhat mezinárodní ochrany.
III.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 7 Azs 9/2013 je ústavní stížnost nepřípustná, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 6 Azs 69/2014 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 32 Az 4/2012 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to z níže uvedených důvodů.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel snáší ve své ústavní stížnosti celou řadu námitek, s nimiž se ve své argumentaci vypořádaly již obecné soudy. Podle náhledu Ústavního soudu je nezbytné se mimo jiné vypořádat s tím tvrzením stěžovatele, podle něhož nebyla jím podaná kasační stížnost dosud Nejvyšším správním soudem přezkoumána z hlediska ustanovení §12 a §13 azylového zákona. Pro shrnutí Ústavní soud připomíná, že v projednávaném případě rozhodoval nejprve dne 30. 1. 2013 Krajský soud v Hradci Králové, který ve svém výroku I. rozhodl tak, že žaloba stěžovatele, kterému nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12 a §13 azylového zákona, se zamítá. Výrokem II. krajský soud zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu v tom rozsahu, v němž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §14, §14a a §14b azylového zákona. Ministerstvo vnitra ČR následně podalo kasační stížnost, jíž se domáhalo zrušení výroku II. rozsudku krajského soudu. Na tomto místě je vhodné připomenout, že stěžovateli byla dána možnost brojit proti neposkytnutí mezinárodní ochrany podle §12 a §13 azylového zákona, nicméně tento ji nevyužil. Navzdory tomu, že se ministerstvo vnitra domáhalo zrušení toliko výroku II. rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek jako celek. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodl následně dne 28. 2. 2014 o návrhu stěžovatele tak, že jej zamítl. Stěžovatel sice napadl toto rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, nicméně ve svém návrhu uvedl toliko obecná tvrzení, bez dovození jakýchkoli konkrétních souvislostí či stížnostních bodů. Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že ji ještě doplní, nicméně tak neučinil a Nejvyššímu správnímu soudu tak nelze vytknout, že ve věci postupoval v souladu s ustanovením §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního.
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že v případě nuceného návratu do země původu může v některých případech dojít k situaci, kdy by žadatel o azyl mohl být vystaven v důsledku svého onemocnění nelidskému a ponižujícímu zacházení, jak to měl na mysli i Evropský soud pro lidská práva ve věci D. proti Spojenému království. Z ústavněprávního hlediska je tedy podstatnou především ta skutečnost, jak se obecné soudy vypořádaly s postavením HIV nemocných osob v zemi původu stěžovatele a zda skutečně může dojít v případě jeho návratu k nelidskému či ponižujícímu zacházení.
Touto otázkou se ve svém rozhodnutí zabývalo již Ministerstvo vnitra, které mimo jiné konstatovalo, že podle Světové zdravotnické organizace žilo v zemi původu stěžovatele v roce 2005 cca 416.000 obyvatel nakažených HIV/AIDS, tedy 1,7% obyvatel ve věku 15-49 let. Z uvedeného je zřejmé, že se na Ukrajině nejedná o okrajový problém, jemuž by nebyla věnována patřičná pozornost. Z údajů z roku 2005 vyplývá, že na Ukrajině působí dvacet pět regionálních středisek HIV/AIDS a sedm podobných center ve městech s vysokým výskytem nemoci. Antiretrovirální terapie byla dostupná v patnácti regionálních střediscích, zatímco lidé žijící s HIV/AIDS mimo tyto regiony měli možnost účastnit se antiretrovirální terapie na klinice Gromaševského národního institutu pro infekční choroby v Kyjevě. Podle Ústavního soudu tedy nelze dospět k závěru, že by se země původu snažila osoby nakažené HIV/AIDS odsunout na okraj společnosti nebo jim neposkytnout nezbytnou zdravotní péči. Samotná nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu, bez přistoupení dalších okolností, nemůže založit důvod pro udělení azylu. Stěžovatel zjistil své onemocnění až v České republice a jeho závěry o nedostatku adekvátních léků či svém odsunutí na okraj společnosti jsou čistě spekulativní, bez doložení jakýchkoli důkazů o svém tvrzení.
Část argumentace stěžovatele vychází z toho, že jen humanitární azyl či doplňková ochrana mu zabezpečí přístup k lékařské péči v České republice a tím i k důstojnému dožití s těžkou nemocí. Pokud jde o tvrzené naplnění důvodů k udělení azylu z humanitárního důvodu, dospěl Ústavní soud k závěru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb. není právní nárok a správní uvážení v kombinaci s výkladem neurčitého pojmu "případu hodného zvláštního zřetele", se pro svou diskreční povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02). Ústavní soud je toliko oprávněn posoudit, zda interpretace aplikovaného jednoduchého práva (tj. §14 zákona o azylu) nezasáhla do ústavně chráněné sféry stěžovatele případnou libovůlí či svévolí na straně obecného soudu. Ani to však v projednávané věci neshledal.
Z výroku a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že se Ministerstvo vnitra možností udělit stěžovateli azyl řádně zabývalo. Stejně tak se touto otázkou zabýval i krajský soud a Nejvyšší správní soud. Orgány státní moci přitom vycházely jak z osobní situace stěžovatele zjištěné ve správním řízení a soudním řízení, tak i z poměrů v zemi původu. Takový postup lze podle Ústavního soudu považovat za ústavně konformní.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že v souvislosti s legalizací svého dalšího pobytu na území ČR může mít problémy se zajištěním zdravotního pojištění, resp. cestovního zdravotního pojištění. Důvodem je, jak sám stěžovatel uvádí, existence závažného zdravotního onemocnění AIDS, které řada pojišťoven ve svých zdravotních pojistných podmínkách zařazuje mezi výluky z poskytovaného pojištění. Nicméně s ohledem na shora řečené to ještě neznamená, že se stěžovatel nemůže ke zdravotní péči dostat jiným způsobem, než participováním na veřejném zdravotním pojištění v České republice. Podle náhledu Ústavního soudu se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu adekvátní zdravotnická péče nemohla být poskytnuta v jeho zemi původu, případně, že by mu v jejím čerpání cokoli bránilo. Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud za liché též námitky vztahující se k čl. 8 Úmluvy.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 7 Azs 9/2013 pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 6 Azs 69/2014 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 32 Az 4/2012 pro zjevnou neopodstatněnost ]§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu