ECLI:CZ:US:2015:4.US.3706.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3706/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 25. 11. 2014 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43.
Usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, bylo rozhodnuto tak, že návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé E. K. C., částkou 10.000,- Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy k 15. dni příslušného měsíce předem, a které by platilo do právní moci rozhodnutí ve věci samé, byl zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel se domáhal vydání předběžného opatření, kterým měla být snížena jeho vyživovací povinnost k nezletilé z částky 20.000,- Kč na částku 10.000,- Kč měsíčně, a to prozatímně. Stěžovatel uvedl, že na základě jeho příjmů byla soudem schválena dohoda rodičů, kterou bylo stanoveno výživné ve výši 20.000,- Kč. Následně však došlo k zásadní změně poměrů. Ke dni 31. 12. 2013 byl se stěžovatelem jednostranně ukončen pracovní poměr, a to z organizačních důvodů, čímž se mu náhle a radikálně snížily jeho příjmy. Stěžovatel také doložil, že byl nucen plnit i svou vyživovací povinnost ke své nové manželce, která byla v pracovní neschopnosti s ohledem na její rizikové těhotenství. Dle svého stvrzení stěžovatel uvedl i další okolnosti týkající se změny poměrů na straně své i na straně matky nezletilé.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci návrhu na vydání předběžného opatření tvrdil a doložil zásadní změnu poměrů a naléhavý právní zájem na vydání předběžného opatření a soud měl tedy tyto důkazy hodnotit a vypořádat se s nimi. Jak soud prvoinstanční, tak soud odvolací se však předloženými důkazy a argumentací stěžovatele vůbec nezabývaly, což zdůvodnily odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, s tím, že dle tohoto rozhodnutí není v podstatě možné vydat předběžné opatření směřující ke snížení výživného, jelikož by se jednalo o změnu pravomocného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel namítá, že jeho návrh tak byl vyhodnocen jako neopodstatněný pouze s ohledem na jedno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že napadená rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu jsou zcela v rozporu se zákonem a jeho účelem a jako taková by měla být zrušena.
Stěžovatel dále uvádí, že nesouhlasí ani s právním názorem Krajského soudu v Ostravě uvedeném v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, a to s ohledem na to, že ustanovení §76 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") je ustanovením demonstrativním, které výslovně nevylučuje možnost předběžným opatřením výživné snížit
Návrhem na vydání předběžného opatření podle názoru stěžovatele nebyla sledována změna pravomocného rozhodnutí ve věci. Stěžovatel upozorňuje, že se domáhal a domáhá snížení vyživovací povinnosti řádným návrhem u příslušného soudu, který následně rozhodne o výši jeho vyživovací povinnosti zpětně k datu podání návrhu a má tak možnost vyměřit odpovídající nedoplatek či přeplatek na výživném. V takovém případě podle stěžovatele nelze tvrdit, že by předběžné opatření o snížení vyživovací povinnosti nebylo rozhodnutím svou povahou dočasným nebo že by šlo o rozhodnutí, které by snad měnilo pravomocného rozhodnutí ve věci.
Možnost podat návrh na odklad případného výkonu rozhodnutí dle ustanovení §266 odst. 1 o.s.ř., kterou v napadených rozhodnutích zmínily obecné soudy, stěžovatel připouští. V této souvislosti ale namítá, že se nedomáhal pozastavení celého výkonu rozhodnutí, ale pouze dočasného a částečného snížení výše výživného, když se podle něj následně prokáže, že došlo ke změně jeho příjmů a počtu vyživovacích povinností.
Stěžovatel má také za to, že odmítnutím vydání předběžného opatření týkajícího se návrhu na dočasné snížení výživného pro nezletilou bylo zasaženo i do jeho práva na zachování lidské důstojnosti a soukromého a rodinného života, jelikož se zamítavé rozhodnutí promítá do jeho finanční situace, která ovlivňuje i jeho rodinný život.
II.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, vyplývá, že návrh stěžovatele byl jako nedůvodný zamítnut předsedou senátu s odůvodněním, že předběžným opatřením nelze výživné snížit. Okresní soud v Rakovníku ve svém rozhodnutí dále uvedl, že dojde-li u povinné osoby od poslední soudní úpravy výživného k takové změně poměrů, že by placení výživného v naposledy stanovené výši do rozhodnutí o změně tohoto výživného pro povinného mělo zvlášť nepříznivé následky, nemůže se domáhat vydání předběžného opatření ve svém důsledku výživné snižujícího, ale pouze odkladu případného výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č.j. 0 P 57/2012-352, si stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v rozhodnutí ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, k závěru, že odvolání otce není důvodné.
Matka nezletilé v písemném vyjádření k odvolání stěžovatele uvedla, že se nedomnívá, že by na straně stěžovatele došlo k zásadní změně majetkových poměrů s tím, že od posledního zaměstnavatele podle ní odešel na základě dohody a vyvíjí soukromou podnikatelskou činnost bez ohledu na to, že je hlášen na úřadu práce, přičemž také nelze přehlédnout, že je majitelem minimálně tří hodnotných nemovitostí. Navíc je dle vyjádření matky zjevné, že od posledního rozhodnutí soudu o výživném došlo k nárůstu výdajů a potřeb nezletilé dcery, která navštěvuje soukromou školu s vysokým školným.
Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 9. 2014, č.j. 30 Co 343/2014-43, uvedl, že z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 1. 2013, č.j. P 57/2012-203, je zřejmé, že soud schválil dohodu rodičů, na základě které byla (mimo jiné) nezletilá E. K. C. svěřena na dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na její výživu částkou 20.000,- Kč měsíčně. Z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 5. 2013, č.j. 7 C 215/2012-65, vyplývá, že manželství rodičů bylo rozvedeno.
Krajský soud v Praze konstatoval, že předběžné opatření může být soudem vydáno, jestliže je zapotřebí rychlého a pružného řešení situace, která nesnese odkladu pro nebezpečí, jež jinak hrozí zájmům účastníků. Při úvaze o tom, zda má být nařízeno předběžné opatření, se soud nezabývá věcí samou, zejména nezkoumá, zda požadovaná povinnost je po právu, ale řídí se pouze tím, zda poměry účastníků vyžadují zatímní úpravu, případně zda je tu obava z možného ohrožení pozdějšího výkonu rozhodnutí, když důkazní břemeno v tomto směru má navrhovatel.
Krajský soud ve svém rozhodnutí dále odkázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 116/2011, podle kterého je v zásadě vyloučeno, aby formou předběžného opatření bylo změněno pravomocné rozhodnutí soudu. Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že pokud jde o institut předběžného opatření z hlediska ustanovení §74 a §76 odst. 1 o.s.ř. (placení výživného v nezbytné míře) toto míří na situaci, kdy povinný rodič, který má vyživovací povinnost k dítěti, tuto neplní. V projednávané věci se však jednalo o případ odlišný, kdy se stěžovatel domáhal snížení výživného vůči nezletilé dceři. Krajský soud dále uved, že pokud se stěžovatel domnívá, že nastaly skutečnosti, které mohou znamenat snížení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé, může se domáhat změny úpravy buď v rámci nalézacího řízení nebo požádat o odklad provedení výkonu rozhodnutí či exekuce podle §266 o.s.ř.
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.
IV.
Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§74 odst. 1 o.s.ř.). Předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením (§75c odst. 2 o.s.ř.). Podle §76 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může být předběžným opatřením účastníku (zejména) uloženo, aby platil výživné v nezbytné míře. Podle §266 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen.
Obecné soudy při rozhodování ve věci stěžovatele ve svých rozhodnutích vycházely z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010. Podle tohoto rozhodnutí předběžným opatřením výživné snížit nelze a povinný, u něhož došlo od poslední soudní úpravy výživného k takové změně poměrů, že by placení výživného v naposledy stanovené výši do rozhodnutí o změně výživného pro něj mělo zvláště nepříznivé následky, se může domáhat pouze odkladu výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 1 o.s.ř.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě plyne, že předběžným opatřením lze zatímně upravit poměry účastníků, je-li to třeba a za tímto účelem může být účastníku uloženo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel či něco strpěl (§74 a §76 odst. 1 o.s.ř.), z čehož vyplývá, že předběžné opatření je institut sloužící k prozatímní ochraně práva oprávněného (jíž se nelze domoci jinými prostředky) uložením povinnosti druhému účastníku. Je tudíž vyloučeno, aby jím byly upravovány faktické poměry účastníků, a "předběžně" tak změněno pravomocné rozhodnutí soudu. Jestliže má rodič za to, že nastaly skutečnosti, které z hlediska hmotného práva mohou znamenat omezení jeho vyživovací povinnosti k nezletilému, může se změny úpravy tohoto právního vztahu domáhat od doby, kdy ke změně poměrů došlo, avšak pouze postupem zákonem předvídaným, tedy změnou tohoto rozsudku v řádném nalézacím řízení. Pokud má do jeho skončení za to, že se bez své viny přechodně ocitl v postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky, může žádat o odklad provedení výkonu rozhodnutí (§266 o.s.ř.).
V.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo nálezy sp. zn. IV. ÚS 189/01 a sp. zn. I. ÚS 375/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.
Pokud stěžovatel namítá, že jeho návrh na vydání předběžného opatření byl vyhodnocen jako neopodstatněný pouze s ohledem na "jedno rozhodnutí" Krajského soudu v Ostravě, je třeba říci, že se jedná o rozhodnutí, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 116/2011, a to jakožto rozhodnutí kategorie A (největší význam), jehož publikace ve sbírce musela být schválena příslušným kolegiem Nejvyššího soudu. Na toto rozhodnutí v souvislosti s otázkou nemožnosti snížení výživného prostřednictvím předběžného opatření také odkazují odborné komentáře, např. viz: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 242; nebo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 460.
Nad rámec argumentace obsažené v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 14 Co 64/2010, na které obecné soudy při rozhodování ve věci stěžovatele odkázaly, je možno uvést následující. Pokud jde o problematiku výživného, z formulace obsažené v §76 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - "Předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby a) platil výživné v nezbytné míře;", je zřejmé, že možnost uložení předběžného opatření v tomto kontextu směřuje především na situace, kdy je třeba povinnost platit výživné předběžným opatřením uložit, jelikož je nutné s ohledem na potřebu ochrany oprávněného zatímně upravit poměry účastníků v této otázce.
Jinými slovy - smyslem příslušného ustanovení je zejména řešení situace, kdy prozatím neexistuje žádné rozhodnutí o výživném a některý z rodičů svou vyživovací povinnost sám od sebe neplní, v důsledku čehož dochází ke zhoršení situace nezletilého dítěte. Stěžovatel se však prostřednictvím návrhu na vydání předběžného opatření domáhal snížení částky výživného pro svou nezletilou dceru, přičemž výše částky výživného již byla v minulosti rozhodnutím soudu (dle dohody rodičů) stanovena.
Institut předběžného opatření by vzhledem ke svému účelu (nutnost prozatímní ochrany oprávněného, v případě výživného typicky nezletilého dítěte) neměl být rozšiřován na situace tohoto druhu, kdy se v důsledku tvrzené změny poměrů stěžovatel snaží, ještě před novým rozhodnutím soudu ve věci, dosáhnout snížení soudem již dříve stanoveného výživného. Předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému uložením povinnosti druhému účastníkovi, není však určeno ke zmírňování určité povinnosti, která byla již v minulosti soudním rozhodnutím stanovena. Pokud se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít
pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky, může soud podle §266 odst. 1 o.s.ř. na návrh provedení výkonu rozhodnutí odložit.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí obecných soudů v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu obstojí, když z nich zřetelně vyplývají důvody pro rozhodnutí. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, Ústavní soud nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu