ECLI:CZ:US:2015:4.US.3737.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3737/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Hejzlara a Ing. Petra Chobotského, obou zastoupených JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Praha, Fűgnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 sp. zn. 9 Ntd 15/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo podle §25 trestního řádu rozhodnuto, že trestní věc vedená u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 146/2014 se tomuto soudu neodnímá.
Podle stěžovatelů je napadené rozhodnutí zcela formalistické a zasahuje do jejich práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti uvádějí, že jsou stíháni pro skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle ustanovení §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku. Rekapitulují důvody, pro které by jejich trestní věc měla být projednávána nezávislým soudem v Praze. Podle jejich názoru Okresní soud v Náchodě není v daném případě příslušný, neboť jsou splněny podmínky §25 trestního řádu. Nevyhovění postupu ve smyslu uvedeného ustanovení má podle stěžovatelů ústavněprávní dopad, neboť "jakékoli rozhodnutí v trestním řízení je natolik závažné, že v samotném důsledku porušuje ústavněprávně zaručená práva." Stěžovatelé uvádějí, že společnost Sedes s. r. o., (v jejíž struktuře měli realizovat soubor úkonů na úkor věřitelů této společnosti a odstranili z majetku této společnosti finanční prostředky celkově ve výši 4 948 700,- Kč), má sídlo v Praze. Oba stěžovatelé se také převážně zdržují v Praze, stejně jako třetí obviněný P. CH. Místní příslušnost Okresního soudu v Náchodě je tedy podle stěžovatelů zcela nepřípadná, nedůvodná a neústavní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému soudnictví, na kterou by bylo možné se běžně obracet s návrhem na přezkoumání procesu a interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. sp. zn. III. ÚS 642/08 nebo II. ÚS 3316/09) připustil, že není nutné za všech okolností trvat na projednání věci soudem určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení významných zásad spravedlivého (řádného) procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná.
Právo přijmout rozhodnutí podle §25 trestního řádu přísluší trestnímu soudu a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a tedy argumentačně přesvědčivé. Vrchní soud v Praze aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska ústavnosti je tedy napadené rozhodnutí plně přijatelné.
Vrchní soud v Praze se řádně vypořádal s námitkami stěžovatelů týkajícími se určení místní příslušnosti soudu v trestním řízení, přičemž k porušení základních práv stěžovatelů, jmenovitě práva na spravedlivý (řádný) proces, nemůže vést skutečnost, že argumentace soudu nekoresponduje s jejich představou. Vrchní soud v Praze konstatoval, že pokud stěžovatelé uplatňují jako jediný a hlavní důvod pro postup podle §25 trestního řádu skutečnost, že se zdržují v Praze, a že zde má bydliště také obžalovaný P. CH., tato okolnost nepředstavuje dostatečně pádné hledisko, které by bylo způsobilé odůvodnit odnětí věci místně příslušnému soudu. Oba stěžovatelé mají totiž trvalé bydliště buď přímo v Náchodě, nebo v jeho bezprostředním okolí, obdobně jako některé další osoby, jejichž účast u hlavního líčení před Okresním soudem v Náchodě bude nutná. Vrchní soud podrobně rozvedl i další důvody, pro které neshledal, že by v dané věci nastaly podmínky pro rozhodnutí podle §25 trestního řádu. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu