ECLI:CZ:US:2009:3.US.642.08.1
sp. zn. III. ÚS 642/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. Š., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. 2 T 7/2007, proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 8 To 182/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1292/2007, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh a jak je Ústavnímu soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti (věc vedená pod sp. zn. I. ÚS 634/08), byli stěžovatel a další spoluobviněný Z. N., v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007 uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §158 odst. 1, §49 odst. 1, 2 tr. zák., §50 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu služby příslušníka Policie České republiky, vojenské policie Armády České republiky a městské a obecní policie a dalších ozbrojených sborů zřízených státem nebo obecní samosprávou v trvání osmnácti měsíců.
Výše uvedeného trestného činu se stěžovatel a ods. N. měli dopustit jako policisté služebně zařazení na Obvodním ředitelství Policie ČR - Praha 2, Služba kriminální policie, 1. oddělení, v období od 29. 5. 2001 do 26. 7. 2001 společně při prověřování podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 tr. zák., vedeném pod sp. zn. OR-2-1162/I-KP-2-2001. Prověřovaného trestného činu se měl údajně dopustit zemřelý T. K., který dne 28. 5. 2001 spáchal sebevraždu zastřelením, o čemž byl stěžovatel a ods. N. informováni. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu padělali stěžovatel a ods. N. protokoly o údajném podání vysvětlení řady osob, které měly usvědčovat zemřelého K. z páchání trestné činnosti, aniž by však tyto osoby skutečně vyslechli, přičemž do protokolů uvedli smyšlené údaje, a pod listinami padělali podpisy, čímž způsobili statistické zlepšení svých pracovních výsledků, vyšší procento objasněnosti nápadu trestné činnosti v obvodu Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 2 a tím i lepší pracovní výsledky své i kolektivu, což bylo jedno z kritérií pro přiznání odměn.
Napadený odsuzující rozsudek soudu prvého stupně byl vydán poté, co v téže trestní věci opakovaně rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2, který stěžovatele i Z. N. celkem čtyřikrát zprostil obžaloby. Pokaždé však došlo ke zrušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem a k vrácení věci soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí dle §259 odst. 1 tr. řádu. K vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí došlo až poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 8 To 349/2006 k odvolání státního zástupce zrušil dle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2006 sp. zn. 2 T 160/2003 a podle §262 tr. řádu zároveň nařídil, aby věc obžalovaných projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo v záhlaví blíže označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 dle ust. §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel společně s ods. N. ještě dovolání, v němž stěžovatel odkázal na dovolací důvody dle §256b odst. 1 písm. b), písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele a ods. N. odmítl jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 14. 11. 2007.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že postupem Městského soudu v Praze podle §262 věta druhá tr. řádu bylo porušeno jeho právo nebýt odňat svému zákonnému soudci dle článku 38 odst. 1 Listiny. Dle názoru stěžovatele byla jeho trestní věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 odňata bez náležitého odůvodnění, za absence důležitých důvodů, jež jsou podmínkou takového, svým charakterem zcela výjimečného kroku v rámci trestního řízení. Stěžovatel přitom zejména odkazoval na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 90/95. Stěžovatel zdůrazňoval, že po opakovaném zrušení zprošťujících rozsudků se Obvodní soud v Praze řídil přesně požadavky odvolacího soudu, ba dokazování doplnil i nad jejich rámec. Rozhodnutí odvolacího soudu dle §262 věta druhá tr. řádu považuje stěžovatel za zcela účelové, vedené čistě jen snahou o dosažení rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Tím došlo dle názoru stěžovatele i k porušení zásady presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti uváděl stěžovatel námitky týkající se samotného merita trestní věci, tedy otázky, zda se vůbec stal skutek, jenž je mu obecnými soudy kladen za vinu, popř. zda je tento skutek trestným činem. Stěžovatel předně poukazoval na to, že dle jeho názoru nebyla obecnými soudy objasněna motivace obžalovaných. Nalézacímu soudu vytýká stěžovatel zkreslení výsledků dokazování, postup v rozporu s ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud nalézací nepostupoval prý v souladu se zásadou materiální pravdy, presumpce neviny a volného hodnocení důkazů, ale snažil se především vyhovět názorům Městského soudu v Praze. Na základě toho je stěžovatel přesvědčen, že se mu nedostalo spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná, byl v nich zdůrazněn nesouhlas s námitkami stěžovatele a navrhnuto odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové informace či argumenty a v podstatě jen odkazovala na napadená rozhodnutí, Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, a na základě okolností známých Ústavnímu soudu z řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 634/08, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a charakter kasace rozhodnutí obecných soudů jako krajního prostředku, k němuž je přípustné se uchýlit jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy či suplovat jejich funkci při zjišťování skutkového stavu. Kasační pravomoc Ústavního soudu se na základě námitek skutkového charakteru může uplatnit jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jde zejména o případy tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu z provedeného důkazu nevyplývají (srov. např. nálezy Ústavního soudu III. ÚS 398/67, IV. ÚS 260/05 či I. ÚS 553/05, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Pokud jde o skutkové námitky a námitky týkající se provádění a hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na své závěry vyjádřené v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 634/08, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost ods. Z. N., směřující rovněž proti rozhodnutím označeným v záhlaví. Ústavní soud shledal, že dokazování bylo v trestní věci stěžovatele provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu). V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy zejména přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů. Uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu). V projednávané věci mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrná logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní.
Ústavní soud zkoumal dále otázku, zda postupem Městského soudu v Praze, který věc odňal místně příslušnému obvodnímu soudu a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10, nedošlo k porušení základního práva stěžovatele ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. I v této otázce dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu meze vytýčené ústavněprávními garancemi nepřekročil.
Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny (srov. i článek 81 a článek 94 odst. 1 Ústavy ČR), patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (viz Císařová, D. a kol., Trestní právo procesní. 5. vydání, Praha: ASPI, 2008, str. 105, srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Uvedená zásada se však neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, i kdyby to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména pokud jde o zásadu nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud jde o celkovou zákonnost řízení a nezpochybnitelnost objektivity meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. tr. řádu. Jde především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. řádu a dále právě o postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu.
Skutečnost, že trestní řád výjimku dle §262 tr. řádu připouští, je zároveň výrazem dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle §252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. §258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz §264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03 či sp. zn. III. ÚS1104/08 ).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v souladu s judikaturou obecných soudů v minulosti vyjádřil zásadu, že k postupu dle §262 věta druhá lze přistoupit jen zcela výjimečné z důležitých důvodů (viz již nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, srov. judikaturu obecných soudů k ust. §25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznal Ústavní soud situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před místně příslušným soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle §2 tr. řádu. Ústavní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konstatuje, že k takovéto situaci došlo i v projednávaném případě. V trestní věci stěžovatele Městský soud v Praze celkem čtyřikrát zrušil zprošťující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 pro vady dle ust. §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), resp. písm. d) tr. řádu. Odvolací soud přitom vyčerpal i postup dle §262 věta první tr. řádu, kdy usnesením ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 8 To 511/2005 nařídil, aby věc obžalovaných byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Odvolací soud přitom ve svých rozhodnutích podrobně poukazoval na závažné nedostatky v provedeném dokazování, jeho neúplnost, nelogičnosti v odůvodnění skutkových zjištění, zjevnou libovůli při hodnocení důkazů. Odvolací soud dále opakovaně vyjádřil svůj právní názor ohledně naplnění materiálního znaku trestného činu dle §158 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud však pokyny odvolacího soudu opakovaně nerespektoval a např. toliko měnil důvody zproštění obžaloby dle §226 tr. řádu. Městský soud v Praze odnětí věci místně příslušnému soudu ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 8 To 349/2006 mimo jiné odůvodnil i poukazem na širší souvislosti celé kauzy, neboť u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo nebo je za obdobnou trestnou činnost stíháno ještě několik dalších policistů ze stejného pracoviště jako stěžovatel a ods. N., přičemž i v těchto případech dochází k opakovanému nerespektování pokynů soudu odvolacího soudem prvého stupně.
Ústavní soud konstatuje, že postup Městského soudu v Praze lze vzhledem k uvedeným okolnostem považovat za ústavně konformní, neboť v daném řízení zcela zjevně vznikly závažné pochybnosti nejen o tom, zda se lze před místně příslušným soudem dobrat objasnění věci dle §2 odst. 5 věta první tr. řádu, ale především odůvodněné pochybnosti o zachování nestrannosti soudu a rovnosti účastníků dle článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu