ECLI:CZ:US:2015:4.US.3796.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3796/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jana Skácelíka, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem Brno, Jakubské nám. 109/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 28 Cdo 2150/2014-457 ve znění usnesení ze dne 14. října 2014 č. j. 28 Cdo 2150/2014-465, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 12 Co 40/2013-431 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1. října 2012 č. j. 9 C 457/2004-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 457/2004 se podává, že stěžovatel se žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 21. prosince 2004, domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Přerov, ze dne 26. srpna 2004 sp. zn. PÚ 202.1-2588/04-Ji, PÚ 4538/92-1, kterým nebylo dědicům po žadatelce Marii Špalkové, zemřelé 20. září 2002, přiznáno vlastnictví k nemovitosti, a to k původnímu pozemku p. č. X1 role, zapsanému v kn. vl. č. X2 pozemkové knihy pro k. ú. Přerov.
3. Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005 zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. června 2008 tak, že žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem odvolací soud opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud po doplnění dokazování znovu rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že žalobu zamítl. Stěžovatel podal odvolání a odvolací soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně o důvodech pro nemožnost určení vlastnictví stěžovatele k předmětným parcelám, které jsou zastavěny stavbou letiště, popřípadě s touto stavbou bezprostředně souvisejí.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť nesměřovalo proti řešení právní otázky odvolacím soudem, která dosud výslovně nebyla vyřešena konkrétním rozhodnutím či stanoviskem dovolacího soudu a ve věci nebylo naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že rozhodnutí obecných soudů o nemožnosti vydání pozemku par. č. X3 o výměře 350 m2 v k. ú. Bochoř je v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 a 3 zákona o půdě. Stejně tak je podle názoru stěžovatele vydání dalších požadovaných pozemků v k. ú. Přerov v rozporu s ustanovením §11 písm. c) zákona o půdě, ve spojení s ustanovením §380 v rozhodné době platného Všeobecného občanského zákoníku. Obecným soudům dále vytýkal, že mu jakožto žalobci neposkytly správná poučení týkající se zejména soudy požadovaných změn žalobního zadání, a že nepostupovaly a nerozhodly v řízení o jeho žalobě podle §246 a násl. o. s. ř.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
11. Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
12. K námitce stěžovatele, že mu obecné soudy neposkytly správná poučení, týkající se změn žalobního zadání, Ústavní soud z obsahu spisu okresního soudu ověřil, že stěžovatel tuto námitku nevznesl ve svém dovolání ze dne 4. března 2014 (č. listu 448 až 451), ani ve svém odvolání ze dne 20. prosince 2012 (č. listu 395 až 398) a vznesl ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovateli nic nebránilo námitku v odvolacím a dovolacím řízení uplatnit. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Žádné takovéto pochybení Ústavním soudem shledáno nebylo.
14. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
15. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
16. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu